Když se člověk přestěhuje z Kostnice do Wuppertalu,
každý na něj nechápavě hledí. Zatímco Kostnice patří mezi nejkrásnější německá
města, kde je radost žít a lidé tam jezdí trávit dovolenou k Bodamskému
jezeru, Wuppertal, jako většina měst v Severním Porýní – Vestfálsku, patří
k místům, do kterých se člověk nehrne, pokud k tomu zrovna nemá hodně
dobrý (většinou pracovní) důvod. A to je náš případ, jak už jsem ostatně
popisoval tady.
Od letošního září až do července 2019 je mým primárním
zaměstnavatelem Bergische Universität Wuppertal, na MENDELU si nechávám jen
částečný úvazek a ukážu se tam cca 3x za semestr. To s sebou samozřejmě
neslo spoustu domlouvání a zařizování. Naštěstí většinu z toho obstarala
Helenka, která se tomu poslední měsíc věnovala víceméně na plný úvazek. Díky ní
máme kde bydlet (dokonce na pěkném místě blízko univerzity), Vendulka má kam
chodit do školy (dokonce je to velmi kvalitní škola v místní „buržo“
čtvrti) a Vojta má kam chodit do školky (dokonce je to na cestě mezi naším
domem a univerzitou). Ale vezměme to raději postupně.
Bydlení
Pokud se chcete na naše bydlení podívat na Street View nebo
nám poslat pohlednici, tak vězte, že naše nová adresa je
42117 Wuppertal
Moc pěkný slunný byt ve druhém patře menšího činžovního domu, nad
námi už je jen podkroví. Přímo před domem dětské hřiště, za domem louka na
bobování, vedle domu školka, která je beznadějně plná. A z balkonu je nádherný výhled na západ...
Před námi v tom
bytě bydlela doktorandka Sonja z místní univerzity s manželem Oliverem.
Moc hodní lidé, fanatici do deskových her, ale naprosto neorganizovaní a taky docela bordeláři. V den, kdy jsme měli přebírat byt, jsme byli domluvení, že my jim
pomůžeme odnosit jejich věci do stěhováku, oni nám pak pomůžou nanosit naše věci. Ve 12:00
mělo proběhnout oficiální předání za přítomnosti zástupce družstva, které dům
spravuje. Z toho plyne, že ve 12:00 měl být byt vyklizený a uklizený.
Nepovedlo se ani jedno.
Když jsme ráno přišli, Sonja a Oliver se tvářili, že už mají
„skoro hotovo“. Ve skutečnosti měli hotových 20%, které ovšem vypadají jako
80%. Takže nachystané krabice byly v dodávce nanošené za chvíli a zbytek
dopoledne jsme se zabývali různými neforemnými a pořádně nesbalenými předměty.
Po pokynu, že hlavně je potřeba napřed vynosit všechno z bytu (do dodávky
se to dá skládat později), začala Sonja malovat v předsíni. Když už jsme
se ve tři hodiny odpoledne fakt chtěli nastěhovat a oni měli pořád v bytě
věci, museli jsme to vzít do vlastních rukou. Helenka vynášela z bytu, oni
nosili do dodávky, já jsem si v dodávce hrál Tetris. Co se týče úklidu,
tak jsme brzy pochopili, že něco takového nemá cenu po nich chtít, protože
vůbec netuší, jak by měl vypadat uklizený byt. Tak jsme to taky vzali do svých
rukou. Helenka se do poslední chvíle držela jejich vysavače a snažila se vysát
místa, která tři roky hubici vysavače neviděla. Když konečně odjeli, vrhli jsme
se na koupelnu a podlahy. Kuchyň musela počkat na druhý den.
Když je řeč o kuchyni, nemohu nepopsat vaření první večeře.
I když jsme si kuchyň, která v bytě byla, předtím prohlédli a nafotili,
nějak jsme vůbec nezaznamenali, že má indukční varnou desku. Takže naše sada
smaltovaných hrnců dovezená z Brna nám byla celkem k ničemu, stejně
jako pánvička. A tak jediný způsob, jak si připravit teplé jídlo, byl vytáhnout
turistický plynový vařič a uvařit na něm. Ještě že pojedeme v září pod
stan a máme tu s sebou potřebné vybavení. A vlastně jsme rádi, že jsme použili jen vařič a ne třeba ten stan :-)
První školní den
První školní den je v Německu velká událost. Prvňáčci
tu školu začínají o den později, než ostatní ročníky, které pro ně secvičují
představení. Vše začalo slavnostním obřadem v kostele. Každé dítě si
přineslo velký kornout plný školních potřeb a sladkostí. Farář a zástupkyně
ředitelky všechny přivítali, zazpívaly se písničky a pak sláva pokračovala ve
školní tělocvičně (kdyby nepršelo, byli bychom na dvoře). Tam druháci, třeťáci
a čtvrťáci předvedli své kousky a udělali pro prvňáčky špalír. Prvňáčci prošli
špalírem a zmizeli ve třídách. Starší děti si zůstaly hrát na hřišti a rodiče
šli na kávičku a koláčky. Ve tři čtvrtě na jedenáct bylo hotovo a o čtvrt
hodiny později už jsem byl na univerzitě. Ten den byl totiž prvním dnem i pro
mě, ale o tom až za chvíli.
Vojtova školka
Sehnat školku pro Vojtu byl úkol ze všech nejnáročnější.
Všechny školky jsou beznadějně plné. Aby se do nich člověk dostal, musí strávit
aspoň 2 roky v pořadníku, což my jsme pochopitelně nedali. Po desítkách
telefonátů s úřady a jednotlivými školkami narazila Helenka na dvojici
tzv. Tagesmutter, tedy tet, které pečují o děti ve věku od jednoho do tří let.
Mají jich asi deset a pronajímají si na to místnost v budově nedaleké
školky. Kromě Vojty tam chodí ještě jeden tříletý chlapeček, ale je to Ital,
německy neumí a nikdy předtím do školky nechodil, takže si zatím pomalu zvyká.
Jinak tam jsou samé mladší děti. Takže naděje, že by se Vojta naučil německy,
se rychle rozplynula. Naštěstí tam mají Duplo vlak s elektrickou
lokomotivou, což je všechno, co Vojta potřebuje ke štěstí. A nás zase pobavilo,
že tágesmutry se jmenují Meli a Eli, tedy stejně jako Vojtovy sestřenice.
První týden chodil Vojta chodí do školky jenom na 4 hodiny
denně, ale pak už bude chodit na 6. Standardní pracovní den vypadá tak, že ráno
veze Helenka Vendu do školy na osmou. Já ve stejné době odvedu Vojtu do školky
a pak rovnou pokračuju do práce. Odpoledne pak Helenka vyzvedne o půl druhé
Vendu a ve dvě Vojtu. A někdy na večer přijdu já.
Univerzita
Moje pracoviště je zatím zabydlené ze všeho nejméně. Mám
svůj (rozuměj patřící MENDELU) notebook a internetové připojení přes Eduroam.
Kolegové už zařídili mikrovlnku, kávovar a klíče od kanceláře. A to je všechno.
Mojí kanceláři zatím dominuje velká popelnice na papír a několik rozložených
skříní. Sedávám tedy u stolu ve vedlejší místnosti. Menza je tu hodně retro –
vybavením i kvalitou jídla. Naštěstí i cenami. O obědě za 3,20 EUR by se mi
v Kostnici mohlo leda zdát, tady je to každodenní realita. Nicméně chuť
tomu odpovídá. Takže se bojím, že mě kolegové naučí obědvat nad klávesnicí oběd
přinesený z domu, nebo se přičlením do jejich party ohřívající rozmražený hotový jídla z Kauflandu. No uvidíme.
Univerzitní kampus je v bývalých kasárnách. Tam, kde
mívali kanceláře důstojníci, máme kanceláře my. Tam, kde se vojáci učili, jsou
učebny i teď. A z dílen a garáží pro obrněné transportéry jsou laboratoře. Každá budova má metr tlustou betonovou desku pod střechou. Dříve chránila
proti případným náletům komunistických agresorů, teď chrání proti letním
vedrům. S informačními technologiemi jsem se zatím setkal jen při aktivaci
e-mailové adresy. Jinak personální oddělení má tlustou složku plnou papírů a i
převzetí klíčů je zaznamenáno jen na formuláři v kartotéce na vrátnici.
Čipové karty do menzy neexistují, každý oběd je potřeba platit zvlášť
v hotovosti. Ale do začátku semestru ještě zbývá skoro měsíc, tak třeba
nějakou komputerizaci ještě objevím.
Tolik tedy první stručné info. Dojmů je spousta, takže se
můžete brzy těšit na příspěvky o tom, jak se zařizuje byt pomocí eBay nebo jak
se na univerzitě připravujeme na výuku. O schwebebahn už jsme psali a ZOO (to
je druhá ze dvou víkendových atrakcí) si zatím šetříme na horší časy. Zatím jsme se pokusili vyrazit na výlet na kolech, ale nějak nám tu chybí cyklostezky a přebývají kopce. Třeba hned u domu...
Držte nám
palce, myslete na nás a pošlete nám pohled. Nebo aspoň mail na foltynek@uni-wuppertal.de J