O impaktu mého výzkumu

 

Ze všech mých fotografií z roku 2016 měla na Facebooku největší impakt tato 😀

Minulý týden jsem byl ve Štrasburku na sympoziu o podvádění ve vzdělávání, které pořádala Rada Evropy. Akce jako tato mě vždycky nabijí optimismem a přesvědčí o tom, že práce, kterou dělám, má smysl.

Každému, kdo se někdy podíval na seznam mých publikací, počet článků v časopisech s impakt faktorem nebo počet citací v mezinárodních databázích, je jasné, že žádný velký vědec nejsem. Což se promítá i do toho, že pořád nejsem docent a nejspíš ještě dlouho nebudu. V našem univerzitním bodovém hodnocení je k tomu potřeba získat 100 bodů za skvělé publikace a 100 bodů za pedagogické aktivity. Zatímco počet mých bodů za výuku se blíží tisícovce, v těch vědeckých jsem letos překročil číslo 60.

Jsou různé způsoby, jak měřit vliv úspěšnost vědecké práce. Jedním z klíčových ukazatelů je počet citací, který se mj. promítá i do tzv. impakt faktoru vědeckých časopisů. Podle této teorie má vědec vliv tím větší, čím více jiných vědců jeho práci ve svých článcích ocituje. Což dává smysl, protože citace značí, že tito vědci byli danou prací ovlivněni. Jenomže, co když cílovou skupinou mého (resp. našeho, abych si nepřivlastňoval výsledky svých kolegů) výzkumu nejsou vědci?

Ze všech mých článků je nejčtenější ten, který vysvětluje, že všechno, co opravdu potřebuju znát jako proděkan, jsem se naučil ve skautském oddíle. Publikací s největším vlivem na světový mír je nejspíš závěrečná zpráva z našeho výzkumu týkajícího se plagiátorství a akademické etiky na Balkáně. Na Google Scholar ji nenajdete, protože to není vědecká publikace. Ale vím, že v Makedonii podle ní vytvořili celostátní doporučení pro univerzity. V Černé Hoře pak rovnou napsali speciální zákon o akademické etice, který už v parlamentu prošel do posledního čtení. V zákoně samozřejmě naše práce citovaná není, protože to u zákonů není zvykem. A i kdyby nás zákonodárci citovali, stejně jejich zákon není ve Web of Science. Nicméně, není to vlastně lepší výsledek, než ony citace? Vsadím se, že třeba kdekterý klimatolog by všechny svoje citace rád vyměnil za celosvětově platný zákon omezující emise skleníkových plynů do atmosféry.

To, že i mnohé velmi často citované vědecké výsledky mají pramalý vliv na reálný život, se mi potvrdilo při psaní literature review o detekci plagiátorství. Zatímco detekce přímo zkopírovaného textu (Ctrl-Cizí, Crtl-Vlastní) je vyřešený problém, výzkumníci teď řeší, jak rozpoznat, když někdo text převypráví vlastními slovy nebo jej přeloží do jiného jazyka. A antiplagiátorské systémy? Ty nejlepší odhalí právě jen zkopírovaný text. O tom, že by se nějaký pokoušel o sémantickou analýzu, jsem zatím neslyšel. A potvrdil mi to i Bela, autor geniální myšlenky spočívající v detekci plagiátorství na základě citací. Jeho myšlenka vychází z toho, že i když plagiátor text převypráví nebo přeloží do jiného jazyka, odkazy na literární zdroje většinou zachová. A tak stačí srovnávat pouze odkazy na literaturu. Je to rychlejší a spolehlivější. Přímou textovou shodu tato metoda odhalí taky a navíc odhalí i mnoho dalšího. Jeho publikace na toto téma mají dohromady přes 400 citací. Když se ale bavil s pány z Turnitinu (světová jednička na trhu s antiplagiátorskými systémy), jestli by jeho myšlenku nechtěli začlenit do svého systému, zdvořile jej odmítli. Prý by to jejich zákazníci neocenili, více odhalených plagiátů by znamenalo více práce pro učitele a ti by pak jejich systém nechtěli používat. No už abychom spolu tu detekci plagiátorství decentralizovali 😀

Samozřejmě nechci, aby to vyznělo tak, že můj výzkum má větší váhu než Belův. To si v žádném případě nemyslím a Belův vědecký výkon obdivuji. Jenom mě občas zamrzí, když se na moji práci někdo dívá skrz prsty, protože neprodukuji čárky v té správné škatulce. O to víc mě ale pak potěší slova díků od zástupců černohorského ministerstva školství nebo označení „European academic integrity guru“ od area manažerky Turnitinu. A ty vědecké impakty jednou taky přijdou.