Jak se dá za vteřinu přijít o 270 Euro

Ono by to snad mohlo vypadat, že jsme se konečně pustili do nákupu kryptoměn a zasáhl nás nynější pokles hodnoty Bitcoinu, ale nenechte se mýlit, tak daleko ještě nejsme. Ani jsme nezačali obchodovat na burze, nebo hrát pokr. Ono vlastně stačí docela málo ...

 ... zabouchnout si klíče od bytu 😉

Podobné situace jsme se samozřejmě obávali už v momentě, kdy jsme se nastěhovali a nafasovali každý právě jeden klíč. Ve Wuppertalu nemáme babičky s náhradníma klíčema, ani hodné sousedy Dosíky, se kterýma si navzájem zaléváme kytky a krmíme domácí zvířata, když jsme pryč.

Sice nám to chvíli trvalo, ale před měsícem a půl jsem konečně požádala GWG, pronajimatele bytu, aby nám zařídili ještě jeden klíč. Ten náš klíč samozřejmě kopírovat jen tak nejde, je univerzální od vchodu i bytu a tuze speciální. Nešlo to zařídit ani u nás, a to máme v Brně jistě šikovné zámečníky. Zkrátka a dobře, požánáno bylo, čas plynul a klíče nikde. Stavila jsem se na GWG osobně, ale dát mi nový klíč neumí. Technici mi musí poslat poštou domů dopis, na základě kterého mě klíč někde nechají udělat. Škoda, už jsme to mohli mít rovnou vyřízené. A zase se nic nedělo. Poslala jsem urgenci, pak druhou, pořád nic. Už jsem se i dozvěděla, že se moc omlouvají, že už to musí každou chvíli přijít. A zase nic.

A včera odjel Wheb do Štrasburku!😮

Nebudu to protahovat, zkrátka kdy jindy si myslíte, že si klíče zabouchnu? No právě tehdy, když jsou ty druhé aspoň 500 km daleko, jinak by to přece nebyla žádná nová zkušenost. A tak se i stalo. Na svoji obranu musím říct, že jsem si klíče z věšáčku vzala, ale bohužel ty z Brna. Inu ...

Tak nějak jsem si myslela, že nám pomůže právě pronajímatel. Přeci jen to je GWG bytové družstvo, které pronajímá ve Wuppertalu 5000 bytů, poskytuje služby všeho druhu a má 24-hodinovou help linku. Ale na té mě poradili pouze to, že si mám otevřít žluté stránky a sehnat si zámečníka. Snažila jsem se je přesvědčit, že snad nejsem jediná s tímto problémem a jestli mě aspoň na někoho nenakontaktují. Ale bohužel, prý mi pomoct nemohou. Tak jsem z paní aspoň dostala německý název toho, co že to vlastně mám hledat. Je to Schlüsselnotdienst.

S dvěma dětma na krku, deštěm a blížícím se soumrakem jsem zavolala na jednu z prvních Schlüsselnotdienst ve Wuppertalu. Honosili se tím, jak jsou profi, dveře vám u otevírání skoro nikdy nezničí, jsou spolehliví a jsou u vás za 20 minut. Tak jo, zavolala jsem. Slíbili mi dojezd 20 minut, může to být až 40. Inu, borec dojel za 70. Naštěstí jsme se potkali se sousedkou, tak jsme strávili příjemné chvíle čekání u teplého čaje a u čokoládových sušenek. Nervy mě to ale obalilo pouze částečně. Pak totiž dojel zámečník, zapsal čas příjezdu 17:15 a vypsal na papír první sumy, se kterými bylo potřeba souhlasit.

Otevření dveří jednorázově 179 euro, paušál za cestu 20 euro, každá započatá čtvrthodina 29 euro. No ne že by měl člověk moc na výběr, hlavně když má onen list položek ještě dalších 11. Je vlastně rád, že nevyplňoval další jako: příplatek za večerní práci od 18 hod 50%, příplatek za sobotu 50%, za neděli 100%, za noční výjezd 100% ... Jo a 19% daň, to je samozřejmost, ať z toho stát taky něco má. No a taky musíte podepsat, že jste odpovědni za způsobené škody a že na místě všechno zaplatíte. Ale nebojte, chlapci jsou pokrokoví, můžete kartou. No běžně sebou na vyzvedávání dětí ze školy hotovost v hodnotě 7000 Kč nenostím, takže je to od nich docela milé, ne?

A vlastně jsem ráda, že jsem vůbec doma, protože narovinu - jsme v Německu. Čekala jsem mnohem větší obstrukce s tím, že mám občanku s českým bydlištěm a na zvonku Foltýnek. Ale naše děti v ponožkách a aktovkou v ruce asi vypadaly dost přesvědčivě! :-) Podtrženo sečteno, 270.32 Euro v trapu a o další zkušenost bohatší. Wheb si dá na služebce večer pizzu a já mám v brouka v hlavě -  neminula jsem se povoláním?!? 😂

Byrokracie v německém stylu

Měli jsme pocit, že po půl roce v Německu jsme se s místní byrokracií už docela seznámili. Ale naši kamarádi, kteří tu již delší dobu bydlí, náš optimismus mírnili slovy "však počkejte, až z toho vašeho Kostnického paradiesu vejdete do obyčejného německého života". A měli pravdu.

V Kostnici nám místní univerzita dost zjednodušila život. Našla nám ubytování, zajistila školku, připravila všechny dokumenty, které bychom mohli potřebovat a i na ty úřady nás doprovodila. Univerzita ve Wuppertalu ale nic jako Welcome Centrum nemá, a tak jsme si vše museli zařídit sami od A do Z. A že toho nebylo málo! Kdo se chce ponořit do tajů stěhování v Německu a souvisejících byrokratických peripetií, je srdečně zván k dalšímu čtení.

Jak už jsme zmiňovali v článku o zařizování bytu, velká část věcí se musela řešit už z Kostnice. Hlavní oříšek byl zajistit byt, školu a školku, což samo o sobě zahrnovalo nespočet provolaných hodin a večerů strávených nad vyplňováním dokumentů. Wheb zase musel zvládnout všechny zaměstnanecké administrativní nástrahy a taky jsme museli doladit své současné zaměstnavatele v ČR. Leč pravé byrokratické peklo začalo až po příjezdu sem. Na první střet s realitou jsem nás připravila. Na místní Bürgerbüro jsme totiž využili online systému registrace termínu vyřízení změny bydliště měsíc dopředu, takže jsme se mohli nahlásit k pobytu hned 3. září. Bez Meldebestätigungu bychom totiž nevyřídili vůbec nic.

Wheb tu má regulérní zaměstnanecký poměr. Jeho byrokratická část zahrnovala mnoho dotazníků a vyplněných formulářů, vše samozřejmě německy. Zahájil tím tak sérii podepisování dokumentů, kterým nerozumí, což se mu následující měsíc velmi hodilo :-) Čekalo ho přidělení osobního čísla, zřízení ID ke vstupu, mzdového výměru, zavedení daňové tarifní třídy na finančáku, zřízení povinného sociálního pojištění, řešení penzijního připojištění, atd. Naštěstí spoustu z toho řešili i jeho kolegové, tak na to nebyl sám.

Whebova poznámka: Aby se s vámi personální oddělení vůbec bavilo, je potřeba vyplnit Persönliche Angaben, Zusammenstellungwiss a Statuserklärung, přiložit životopis pomalu od mateřské školky, můj rodný list, rodné listy manželky a dětí, oddací list, všechny diplomy, kopii občanky a pracovní smlouvu s MENDELU. Pak vám pošlou Einstellung, že se bude podepisovat Arbeitsvertrag. Ale samozřejmě to nebyl jen Arbeitsvertrag, ale i Verpflichtung, Hinweise zu Web-Seiten a Hausmittelungen. Čímž se o vás dozví zemské úřady a pošlou vám Sozialversicherungausweis plus další Zweitschrift Ihres Versicherungsscheins a Wichtige Informationen über Ihre Bezüge. A ani tím to nekončí, pak každý měsíc chodí (poštou domů!) výplatná páska, eh pardon - Bezügemitteilung.

Papíry ohledně bydlení jsme už měli vyřešené z Kostnice, takže jsme v souvislosti s ním řešili už jen spoustu "drobností". Zařídili jsme dodavatele energií a poskytovatele internetového připojení, seznámili jsme se s Hausmeisterem, topenářem a s elektrikářem. Poptali jsme možnosti pojištění bytu a domácnosti. Následně došly výzvy k platbě za odpady a pak ještě za televizi a rozhlas. Ke každé jednotlivosti je potřeba sepsat smlouva a nastavit platby. Nejčastější způsob je zde SEPA-Basis-Lastschriftmandat, tedy povolení, že si můžou platby strhávat sami. Je to docela praktické, ale už jsme to podepsali tolikrát, že z toho máme hrůzu, abychom to zase zvládli na konci pobytu včas vše zase vypovědět a zrušit.

Dětem bylo potřeba dořešit školu a školku. Řeklo by se jednoduchá věc. Ale vše se tak zamotávalo, že jsem si mnohdy říkala, jestli by nebylo jednodušší prostě jen dělat ženu v domácnosti. Ale to mě vlastně děsí víc, než boj s byrokracií, tak jsem se pustila i do tohoto. Normální školka není, na úřadě jsme Vojtu zaregistrovali už v červenci. Dostali jsme tedy nárok na příspěvek na Tagesmutter. Tu platí město a rodiče na ni přispívají podle platu, je na to tabulka. Výše příspěvku se počítá z celkového hrubého příjmu rodiny za rok a vše potřebují mít přesně doloženo, takže jsem se na dlouho zasekala s našima výplatníma páskama a předchystala to vše místním úředníkům. A to jsem ani nevěděla, že se mi to za chvíli bude hodit zase. Výše plateb za školní družinu se totiž určuje stejně. A aby to nebylo jednoduché, tak jsme zařizovali napřed jednu družinu (Betreuung do 13:30) a od listopadu se uvolnilo místo v jiné (Ganz Tag do 16:00). To je ale jiná právní entita, takže všechny formuláře bylo potřeba vyplnit znovu. A poté, co jsem musela podepsat i "Souhlas s poskytováním informací o dítěti od pracovníka školy pracovníkovi školní družiny", jsem se už nedivila ničemu. A něco jako zaplatit obědy a příspěvek do SRPŠ, to už bylo v mžiku hotové :-)

Hodně jsme řešili i dopravu do školy. Jezdí školní autobus, požádali jsme o něj. Ale bydlíme od něj moc daleko, takže nemáme nárok. Sice jsem brblala, ale poté, co jsem vyslechla příběh tatínka od Vendinýho spolužáka, tak už si nestěžuju. Na školní autobus mají nárok jen děti v 1. a 2. třídě. A to jen hned po vyučování, ne z družiny. A hádejte, jak to má onen tatínek? Ano, jednoho prvňáčka a jednu třeťačku. A jak správně tušíte, výjimky zde opravdu neexistují, takže jedno dítě jezdí školním autobusem a druhé vozí v závěsu za ním autem. Fakt kocourkov. Od nás sice jede MHD, ale s přestupem u velké křižovatky, a tak samotnou Vendu nepustím. Na dotovanou šalinkartu za 12 eur/měsíc by sice Venda nárok měla, neb bydlí více než 2 km od školy, ale mě by šalinkarta vyšla na 80 eur/měsíc, což už zase taková výhra není. Takže jezdíme na kole, nebo teď už autem. Je to levnější, rychlejší a pohodlnější, leč naše karma trpí. Ještě že Wheb a Vojta ekologickou stopu nenavyšují.

Další byrokratický oříšek představovalo zdravotní pojištění. Nahlásili jsme v ČR, že budeme v zahraničí. Primární zdroj příjmu je taky zde, takže Wheb má německé zdravotní pojištění. Děti musí mít to stejné, jako on, o tom nešlo diskutovat. A já sice bydlím v Německu, ale zaměstnaná jsem pořád v ČR, takže jsem si na pojišťovně zažádala o tzv. S1, primární pojištění mám v ČR a výpomocné v Německu (případné zákroky si mezi sebou pojišťovny vyfakturují samy). No ale že by nám jen tak došly domů kartičky pojištěnce, to by bylo taky moc jednoduché. Vše jsme měli zařízené předem z Kostnice, ale i tak napřed dojde papír s kódem, vyklikáte potřebné věcí na netu, nahrajete fotky a pak teprve vám vystaví kartičky. Teda i to vystavení kartiček probíhalo v německém stylu: Jednoho dne nám z Krankenkasse přišly 3 obálky. V jedné byla Whebova kartička, ve druhé moje kartička a ve třetí dopis, že kartičky dětí nám přijdou později. Ale i ty už přišly a od té doby už si hlídají fakt všechno. Už nám dokonce přišel "Früherkennungsuntersuchung U8 für Ihren Sohn Vojtech", tedy papír o tom, že Vojtu čeká za chvíli čtyřletá prohlídka. Škoda, že jsem ještě neměla kapacitu vyřešit přihlášení k doktorům :-) No aspoň na to mám jasný deadline...

Pořádek musí být a tak jsme byli nuceni i změnit pobočku banky. Uplně mě dostávaly ty kecy o tom, jak to je pro nás dobré, že je máme tam, kde bydlíme. No mě to spíš přišlo jako vyhozené 2 hodiny času, ale aspoň jsme si popřemýšleli, jestli si nezařídíme nějaký německý finanční produkt, ukecávali nás na penzijko. Ale nezařídíme si ho, kdybyste se chtěli zeptat.

A jako třešničku na dortu jsem se rozhodla požádat o místní přídavky na děti. Leč asi jsem se přecenila, zatím tento boj s byrokracií prohrávám... Na Kindergeld má nárok každé dítě žijící na území Německa, což už nějaký čas splňujeme. Ale množství potřebných dokumentů, které je potřeba postupně doložit, mě ubíjí. A nevím nevím, jak se mě podaří přesvědčit k vyplnění potřebných formalit náš Úřad práce, který má poskytnout součinnost. No co kdybych náhodou brala ještě doma nějaké velké peníze, že...  Pobavilo nás, že žádost o přídavky na děti je jediný formlulář, který mají k dispozici i v jiných jazycích, než v Němčině (včetně češtiny). To je hned vidět, co tu cizinci nejvíc potřebují :-)

No když si to tak na konec vezmu kol a kolem, tak si říkám, jestli nám to stojí za to? A světe div se, ono stojí! Tak nám držte palce i nadále, ať ubývá nejen denního světla, ale i byrokracie.