Belova výzkumná skupina
je roztroušená od Kostnice až po Berlín, ve Wuppíku je jen malá část. A tak se
občas stane, že nás přijede někdo navštívit, což je vždycky dobrá příležitost
zajít společně na večeři.
Minulý týden přijel
Cornelius kvůli přednášce v blockchainovém předmětu. Cornelius je Belův
doktorand, který zároveň pracuje pro Daimler jako vývojář blockchainových
projektů. To nám ale jako téma hovoru dlouho nevydrželo a řeč přišla na to, jak
se žije ve Wuppíku, a jestli nám nebylo líp v Kostnici. A debata to byla vskutku
zajímavá. Zhodnotili jsme fungování univerzity jako celku (z čehož ta kostnická
vyšla daleko lépe), i konkrétní podmínky naší skupiny, kde naopak na celé čáře
vyhrál Wuppík. Bela tu má větší kancelář než kostnický rektor, a i o počtu úvazků
placených z univerzitního rozpočtu by se nám mohlo v Kostnici jenom
zdát. Bela s Normanem zavzpomínali na své začátky, kdy rok nedělali nic
jiného, než psali výzkumné granty, aby se vůbec uživili.
Pak došla řeč na Bodamské
jezero a Alpy, do kterých se dalo zajet na víkend a jazýček vah se začal zase
vychylovat do Kostnice. Je sice pravda, že zimní deštivá Kostnice je celkem
nudná, ale v létě, když si člověk skoro každý den šel po práci zaplavat, byla
Kostnice úžasným místem k životu. U mě Kostnice jednoznačně vyhrávala na
přírodní pamětihodnosti v okolí. Ostatní (bez výjimky bezdětní) zase oceňovali
bohatý kulturní a společenský život v souměstí táhnoucím se od Bonnu přes
Kolín a Düsseldorf do Dortmundu. Neexistuje víkend, kdy by se v některém z těchto
měst (do všech se z Wuppíku dostanete autem nebo vlakem do hodiny) nekonal
nějaký koncert nebo jiná akce. To v Kostnici nebylo.
Pak přišel zdrcující argument
ve prospěch Wuppertalu: Bydlení. Za cenu dvoupokojového bytu v Kostnici můžete
mít ve Wuppíku dům se zahradou. A zatímco nové byty v Kostnici jsou
vyprodané druhý den poté, co developeři vyhlásí, že za půl roku začnou stavět,
dům ve Wuppíku si můžete koupit v podstatě kdykoliv. A i já, který si s oblibou
z Wuppíku utahuju a nostalgicky vzpomínám na Kostnici, jsem musel uznat, že
kdybych si měl mezi Wuppíkem a Kostnicí vybrat místo, kde bych chtěl dlouhodobě
žít a pracovat na univerzitě, byl by to Wuppík.
Ale jezero nám chybí, hlavně
když je vedro. A tak jsme se v neděli odpoledne vydali k Wuppertalsperre
– přehradě, kterou máme 20 minut od domu. Samozřejmě spousty lidí měly ten
stejný nápad, ale nám se podařilo najít nejenom místo na parkování, ale i stín
na pláži. Koupačka byla super, jenom jsme litovali, že jsme všechny nafukovací
lehátka a další vodní potřeby z Kostnice odvezli do Brna. Přehrada je
celkem hluboká a má prudké břehy, což sice není moc příjemné na ležení u vody,
ale zase člověk nemusí (jako v Kostnici) jít 100 metrů od břehu, aby měl
vodu aspoň po pás. Kousek od nás byl ostrůvek, ke kterému se dalo doplavat a desetimetrová
skála, ze které místní omladina skákala do vody. A pláž, na které se tísnily
zmíněné spousty lidí, začínala asi 200 metrů od místa, kde jsme byli. Takže
pohoda.
Kousek od přehrady je navíc další atrakce – samosběr jahod. Přijedete, nasbíráte si jahod, kolik chcete, během toho nějaké ujíte a pak zaplatíte ty, co si odnesete. Tři padesát za kilo, krásná cena. Navíc skvělý program pro děti. Tak jsme tuto nabídku využili, a nejspíš to nebylo naposled.
Při odjezdu od jezera jsme na
parkovišti nemohli přehlédnout šedý Seat s kostnickou poznávací značkou a
držákem na kola. Takové auto má jenom Bela. A skutečně. Corinna a Anastasia se
taky rozhodly strávit nedělní odpoledne u vody. A tak jsme se museli smát, že
dva dny poté, co se všichni shodneme na tom, že Wuppertal vyhrává nad Kostnicí,
se potkáme u jezera J