Advent ve Wuppíku

Máme za sebou třetinu pobytu a tak si říkám, jestli by nebylo pěkné poslat do světa nějaké shrnutí toho, jak jsme si zvykli a co se tu od léta změnilo. Pár věcí by se našlo. Už jsme se docela usadili, byt máme zařízený, okolí prozkoumané. Wheb je v práci moc spokojený, já jsem už vyrazila za prvníma klientama a Vendulka je ve škole taky už mazák. Vypadá to, že už můžeme slavit Vánoce. Ale první dárek jsme dostali ještě před prosincem!

Vojta se dostal do školky...

To je největší novinka měsíce. Jak jsme zmiňovali v dřívějších příspěvcích, najít školku pro Vojtu se jevilo jako neřešitelné. Tak trochu jsme na začátku doufali, že se to do Vánoc všechno nějak usadí. A opravdu. Stalo se nemožné a z místní státní školky se odhlásilo dítě, jelikož se stěhuje pryč. Vojta je, stejně jako velká spousta dalších dětí, zapsaný v pořadníku. Sice "jen" necelého půl roku, ale protože už má skoro čtyři roky, tak se mu podařilo vyšplhat nahoru a mohl tak na volné místo nastoupit. Neuvěřitelné. Sice jsem z toho byla ze začátku taková nesvá, chudák si akorát zvykl u Tagesmutter a zase ho dáme jinam. Ale předčilo to mé očekávání.

Na začátku se ředitelka tvářila, že na prosinec mu ani neobjedná obědy, že stejně bude muset chodit domů už tak v jedenáct, z čehož mě málem kleplo. Snažila jsem se jim vysvětlit, že adaptační program už pro něj opravdu není potřeba, že už chodí do školky rok, ale byla nekompromisní. Mají tu v Německu své postupy a pravidla, a než bude moct zůstat až do konce, tak to bude trvat. No ale vzhledem k tomu, že se do školky těší a nešťastný byl jen tehdy, když musel chodit domů před obědem, tak se i učitelky ujistily, že týdenní adaptace byla dostatečná 😏 Vše se tak nakonec docela setřepalo a myslím, že je Vojta je historicky nejrychleji adaptované školkové dítě v Německu.

Od ledna navíc bude moct zůstat v celodenním režimu. Standardní německá státní školka je totiž jen do 14.30. A pak jsou ještě nějaká místa, který jsou do 16 hod, ale těch je málo. To se vezmou děti ze všech tříd a dají se do jedné, ale protože jsme oba zaměstnaní, a protože mají volno, tak nám "Ganz Tag" prošel. Snad se mu tam bude líbit i nadále, zatím to je super. Jeho největší kámoš je Ibrahíma, asi s ním nejvíc sdílí vášeň pro rytířské turnaje kdykoli a v čemkoli!

Máme tu krásný advent...

Na víkend za náma přijela na návštěvu Axie s Rájou a Maxem. Sice jsme jim mohli nabídnout jen upršené počasí a ani tu slibovanou Schwebebahn nezažili, ale zato jsme byli na adventních trzích. Ty ve Wuppíku byly takové normální, ale v neděli jsme vyrazili Lüttenbecku a tam to bylo fakt krásný. A abychom neměli jen Vánoční trhy, tak jsme si ještě opožděně dali Mikuláše. Vyrazili jsme historickou šalinou na vyjížďku, která v půlce lesa zastavila a přišel Mikuláš. Tak mu děti povykládaly, co si přejí k Vánocům, pohladili jsme si oslíka a zpátky v depu jsme to zakončili svařákem. Zkrátka, děti si o víkendu náramně pohrály s novým parťákem, a my jsme si zase jednou pořádně zapařili a zahráli na kytaru. Prostě príma víkend, děkujem!

Taky se nám ke konci roku hromadí školní besídky a vystoupení. Ve Vendiné třídě měli v pátek Vánoční večírek, bylo to moc pěkné. Venda je tam jako ryba ve vodě, jsme fakt rádi, jako školu jsme vybrali. Dokonce je Venda taky v "Ganz Tag" družině, takže ji vyzvedáváme o půl čtvrté, no je to oproti září dost úleva. A už se toho spoustu naučila. Nejen ve škole, jako u každého prvňáčka samozřejmě i u ní vidíme velké pokroky, ale i sociálně, komunikačně. Všichni obdivují, jak se mohla tak rychle naučit německy a my zase zíráme, že pochytí každou blbost, jako by klábosila s dětma doma. Víte, co si teď brouká celá třída? ... "Advent, Advent, die Schule brennt", aneb "máme advent, škola hoří", typická prepubertální kravina. Ale máme z ní stejně radost.

No a protože se blíží Vánoce, dali jsme se i do pečení cukroví. Perníčky jsme dělali už v listopadu, ale taky jsme je už snědli. Tak jsme se vrhli na linecké, sněhové placičky a aby toho nebylo málo, našli jsme si ještě jeden nový recept. Letos jsem si řekla, že Whebovy oblíbené střapáčky vynechám, protože mě k jeho složité zdlouhavé přípravě chybí naše společenství adventních kamarádek. No a tak jsem si vybrala, nevinně vypadající, Išelské koláčy. Jo to jsem ještě netušila, že si postupem s těma střapáčkama nezadají, jen mají místo kokosu ořechy 😃

Nejezdí Schwebebahn, ale už je tu konečně sníh...

Velké překvapení byla menší nehoda Schwebebahn, místní zavěšené šaliny, která se stala v půlce listopadu. Spadl zde kus kabelu z dráhy a než to všechno opraví a zkontrolují, tak to chvíli potrvá. Jediná vážná nehoda byla v roce 1993, což už nikdo nechce opakovat, takže to celé zavřeli a kontrolují. A tak se stalo, že naše hlavní atrakce města nefunguje. Vojta už párkrát prostestoval, že jsme mu slibovali jezdit Schwebebahnou z konečné na konečnou a pořád nic. Ale snad to do února spraví, Vojta plánuje velkolepou oslavu narozenin 😊

No a závěrem ještě k počasí. Čekali jsme, že tu bude tuhá zima. Ale ta prý přijde až někdy v únoru, takže na sníh jsme doteď jen čekali. Ale dnes to přišlo! Děti se tvářily, jako by ho viděli poprvé v životě, takovou radost jsme dlouho neviděli. Hned po snídani se dali do odklízení sněhu na balkoně a potom běželi ještě odhrnovat sníh ven. Takže jsme je na oběd trochu ohřáli a pak jsme šli hned bobovat na místní kopečky a stavět sněhuláka. Sice je toho sněhu vlastně jen trochu, ale ještě že je.

O impaktu mého výzkumu

 

Ze všech mých fotografií z roku 2016 měla na Facebooku největší impakt tato 😀

Minulý týden jsem byl ve Štrasburku na sympoziu o podvádění ve vzdělávání, které pořádala Rada Evropy. Akce jako tato mě vždycky nabijí optimismem a přesvědčí o tom, že práce, kterou dělám, má smysl.

Každému, kdo se někdy podíval na seznam mých publikací, počet článků v časopisech s impakt faktorem nebo počet citací v mezinárodních databázích, je jasné, že žádný velký vědec nejsem. Což se promítá i do toho, že pořád nejsem docent a nejspíš ještě dlouho nebudu. V našem univerzitním bodovém hodnocení je k tomu potřeba získat 100 bodů za skvělé publikace a 100 bodů za pedagogické aktivity. Zatímco počet mých bodů za výuku se blíží tisícovce, v těch vědeckých jsem letos překročil číslo 60.

Jsou různé způsoby, jak měřit vliv úspěšnost vědecké práce. Jedním z klíčových ukazatelů je počet citací, který se mj. promítá i do tzv. impakt faktoru vědeckých časopisů. Podle této teorie má vědec vliv tím větší, čím více jiných vědců jeho práci ve svých článcích ocituje. Což dává smysl, protože citace značí, že tito vědci byli danou prací ovlivněni. Jenomže, co když cílovou skupinou mého (resp. našeho, abych si nepřivlastňoval výsledky svých kolegů) výzkumu nejsou vědci?

Ze všech mých článků je nejčtenější ten, který vysvětluje, že všechno, co opravdu potřebuju znát jako proděkan, jsem se naučil ve skautském oddíle. Publikací s největším vlivem na světový mír je nejspíš závěrečná zpráva z našeho výzkumu týkajícího se plagiátorství a akademické etiky na Balkáně. Na Google Scholar ji nenajdete, protože to není vědecká publikace. Ale vím, že v Makedonii podle ní vytvořili celostátní doporučení pro univerzity. V Černé Hoře pak rovnou napsali speciální zákon o akademické etice, který už v parlamentu prošel do posledního čtení. V zákoně samozřejmě naše práce citovaná není, protože to u zákonů není zvykem. A i kdyby nás zákonodárci citovali, stejně jejich zákon není ve Web of Science. Nicméně, není to vlastně lepší výsledek, než ony citace? Vsadím se, že třeba kdekterý klimatolog by všechny svoje citace rád vyměnil za celosvětově platný zákon omezující emise skleníkových plynů do atmosféry.

To, že i mnohé velmi často citované vědecké výsledky mají pramalý vliv na reálný život, se mi potvrdilo při psaní literature review o detekci plagiátorství. Zatímco detekce přímo zkopírovaného textu (Ctrl-Cizí, Crtl-Vlastní) je vyřešený problém, výzkumníci teď řeší, jak rozpoznat, když někdo text převypráví vlastními slovy nebo jej přeloží do jiného jazyka. A antiplagiátorské systémy? Ty nejlepší odhalí právě jen zkopírovaný text. O tom, že by se nějaký pokoušel o sémantickou analýzu, jsem zatím neslyšel. A potvrdil mi to i Bela, autor geniální myšlenky spočívající v detekci plagiátorství na základě citací. Jeho myšlenka vychází z toho, že i když plagiátor text převypráví nebo přeloží do jiného jazyka, odkazy na literární zdroje většinou zachová. A tak stačí srovnávat pouze odkazy na literaturu. Je to rychlejší a spolehlivější. Přímou textovou shodu tato metoda odhalí taky a navíc odhalí i mnoho dalšího. Jeho publikace na toto téma mají dohromady přes 400 citací. Když se ale bavil s pány z Turnitinu (světová jednička na trhu s antiplagiátorskými systémy), jestli by jeho myšlenku nechtěli začlenit do svého systému, zdvořile jej odmítli. Prý by to jejich zákazníci neocenili, více odhalených plagiátů by znamenalo více práce pro učitele a ti by pak jejich systém nechtěli používat. No už abychom spolu tu detekci plagiátorství decentralizovali 😀

Samozřejmě nechci, aby to vyznělo tak, že můj výzkum má větší váhu než Belův. To si v žádném případě nemyslím a Belův vědecký výkon obdivuji. Jenom mě občas zamrzí, když se na moji práci někdo dívá skrz prsty, protože neprodukuji čárky v té správné škatulce. O to víc mě ale pak potěší slova díků od zástupců černohorského ministerstva školství nebo označení „European academic integrity guru“ od area manažerky Turnitinu. A ty vědecké impakty jednou taky přijdou.

Jak se dá za vteřinu přijít o 270 Euro

Ono by to snad mohlo vypadat, že jsme se konečně pustili do nákupu kryptoměn a zasáhl nás nynější pokles hodnoty Bitcoinu, ale nenechte se mýlit, tak daleko ještě nejsme. Ani jsme nezačali obchodovat na burze, nebo hrát pokr. Ono vlastně stačí docela málo ...

 ... zabouchnout si klíče od bytu 😉

Podobné situace jsme se samozřejmě obávali už v momentě, kdy jsme se nastěhovali a nafasovali každý právě jeden klíč. Ve Wuppertalu nemáme babičky s náhradníma klíčema, ani hodné sousedy Dosíky, se kterýma si navzájem zaléváme kytky a krmíme domácí zvířata, když jsme pryč.

Sice nám to chvíli trvalo, ale před měsícem a půl jsem konečně požádala GWG, pronajimatele bytu, aby nám zařídili ještě jeden klíč. Ten náš klíč samozřejmě kopírovat jen tak nejde, je univerzální od vchodu i bytu a tuze speciální. Nešlo to zařídit ani u nás, a to máme v Brně jistě šikovné zámečníky. Zkrátka a dobře, požánáno bylo, čas plynul a klíče nikde. Stavila jsem se na GWG osobně, ale dát mi nový klíč neumí. Technici mi musí poslat poštou domů dopis, na základě kterého mě klíč někde nechají udělat. Škoda, už jsme to mohli mít rovnou vyřízené. A zase se nic nedělo. Poslala jsem urgenci, pak druhou, pořád nic. Už jsem se i dozvěděla, že se moc omlouvají, že už to musí každou chvíli přijít. A zase nic.

A včera odjel Wheb do Štrasburku!😮

Nebudu to protahovat, zkrátka kdy jindy si myslíte, že si klíče zabouchnu? No právě tehdy, když jsou ty druhé aspoň 500 km daleko, jinak by to přece nebyla žádná nová zkušenost. A tak se i stalo. Na svoji obranu musím říct, že jsem si klíče z věšáčku vzala, ale bohužel ty z Brna. Inu ...

Tak nějak jsem si myslela, že nám pomůže právě pronajímatel. Přeci jen to je GWG bytové družstvo, které pronajímá ve Wuppertalu 5000 bytů, poskytuje služby všeho druhu a má 24-hodinovou help linku. Ale na té mě poradili pouze to, že si mám otevřít žluté stránky a sehnat si zámečníka. Snažila jsem se je přesvědčit, že snad nejsem jediná s tímto problémem a jestli mě aspoň na někoho nenakontaktují. Ale bohužel, prý mi pomoct nemohou. Tak jsem z paní aspoň dostala německý název toho, co že to vlastně mám hledat. Je to Schlüsselnotdienst.

S dvěma dětma na krku, deštěm a blížícím se soumrakem jsem zavolala na jednu z prvních Schlüsselnotdienst ve Wuppertalu. Honosili se tím, jak jsou profi, dveře vám u otevírání skoro nikdy nezničí, jsou spolehliví a jsou u vás za 20 minut. Tak jo, zavolala jsem. Slíbili mi dojezd 20 minut, může to být až 40. Inu, borec dojel za 70. Naštěstí jsme se potkali se sousedkou, tak jsme strávili příjemné chvíle čekání u teplého čaje a u čokoládových sušenek. Nervy mě to ale obalilo pouze částečně. Pak totiž dojel zámečník, zapsal čas příjezdu 17:15 a vypsal na papír první sumy, se kterými bylo potřeba souhlasit.

Otevření dveří jednorázově 179 euro, paušál za cestu 20 euro, každá započatá čtvrthodina 29 euro. No ne že by měl člověk moc na výběr, hlavně když má onen list položek ještě dalších 11. Je vlastně rád, že nevyplňoval další jako: příplatek za večerní práci od 18 hod 50%, příplatek za sobotu 50%, za neděli 100%, za noční výjezd 100% ... Jo a 19% daň, to je samozřejmost, ať z toho stát taky něco má. No a taky musíte podepsat, že jste odpovědni za způsobené škody a že na místě všechno zaplatíte. Ale nebojte, chlapci jsou pokrokoví, můžete kartou. No běžně sebou na vyzvedávání dětí ze školy hotovost v hodnotě 7000 Kč nenostím, takže je to od nich docela milé, ne?

A vlastně jsem ráda, že jsem vůbec doma, protože narovinu - jsme v Německu. Čekala jsem mnohem větší obstrukce s tím, že mám občanku s českým bydlištěm a na zvonku Foltýnek. Ale naše děti v ponožkách a aktovkou v ruce asi vypadaly dost přesvědčivě! :-) Podtrženo sečteno, 270.32 Euro v trapu a o další zkušenost bohatší. Wheb si dá na služebce večer pizzu a já mám v brouka v hlavě -  neminula jsem se povoláním?!? 😂

Byrokracie v německém stylu

Měli jsme pocit, že po půl roce v Německu jsme se s místní byrokracií už docela seznámili. Ale naši kamarádi, kteří tu již delší dobu bydlí, náš optimismus mírnili slovy "však počkejte, až z toho vašeho Kostnického paradiesu vejdete do obyčejného německého života". A měli pravdu.

V Kostnici nám místní univerzita dost zjednodušila život. Našla nám ubytování, zajistila školku, připravila všechny dokumenty, které bychom mohli potřebovat a i na ty úřady nás doprovodila. Univerzita ve Wuppertalu ale nic jako Welcome Centrum nemá, a tak jsme si vše museli zařídit sami od A do Z. A že toho nebylo málo! Kdo se chce ponořit do tajů stěhování v Německu a souvisejících byrokratických peripetií, je srdečně zván k dalšímu čtení.

Jak už jsme zmiňovali v článku o zařizování bytu, velká část věcí se musela řešit už z Kostnice. Hlavní oříšek byl zajistit byt, školu a školku, což samo o sobě zahrnovalo nespočet provolaných hodin a večerů strávených nad vyplňováním dokumentů. Wheb zase musel zvládnout všechny zaměstnanecké administrativní nástrahy a taky jsme museli doladit své současné zaměstnavatele v ČR. Leč pravé byrokratické peklo začalo až po příjezdu sem. Na první střet s realitou jsem nás připravila. Na místní Bürgerbüro jsme totiž využili online systému registrace termínu vyřízení změny bydliště měsíc dopředu, takže jsme se mohli nahlásit k pobytu hned 3. září. Bez Meldebestätigungu bychom totiž nevyřídili vůbec nic.

Wheb tu má regulérní zaměstnanecký poměr. Jeho byrokratická část zahrnovala mnoho dotazníků a vyplněných formulářů, vše samozřejmě německy. Zahájil tím tak sérii podepisování dokumentů, kterým nerozumí, což se mu následující měsíc velmi hodilo :-) Čekalo ho přidělení osobního čísla, zřízení ID ke vstupu, mzdového výměru, zavedení daňové tarifní třídy na finančáku, zřízení povinného sociálního pojištění, řešení penzijního připojištění, atd. Naštěstí spoustu z toho řešili i jeho kolegové, tak na to nebyl sám.

Whebova poznámka: Aby se s vámi personální oddělení vůbec bavilo, je potřeba vyplnit Persönliche Angaben, Zusammenstellungwiss a Statuserklärung, přiložit životopis pomalu od mateřské školky, můj rodný list, rodné listy manželky a dětí, oddací list, všechny diplomy, kopii občanky a pracovní smlouvu s MENDELU. Pak vám pošlou Einstellung, že se bude podepisovat Arbeitsvertrag. Ale samozřejmě to nebyl jen Arbeitsvertrag, ale i Verpflichtung, Hinweise zu Web-Seiten a Hausmittelungen. Čímž se o vás dozví zemské úřady a pošlou vám Sozialversicherungausweis plus další Zweitschrift Ihres Versicherungsscheins a Wichtige Informationen über Ihre Bezüge. A ani tím to nekončí, pak každý měsíc chodí (poštou domů!) výplatná páska, eh pardon - Bezügemitteilung.

Papíry ohledně bydlení jsme už měli vyřešené z Kostnice, takže jsme v souvislosti s ním řešili už jen spoustu "drobností". Zařídili jsme dodavatele energií a poskytovatele internetového připojení, seznámili jsme se s Hausmeisterem, topenářem a s elektrikářem. Poptali jsme možnosti pojištění bytu a domácnosti. Následně došly výzvy k platbě za odpady a pak ještě za televizi a rozhlas. Ke každé jednotlivosti je potřeba sepsat smlouva a nastavit platby. Nejčastější způsob je zde SEPA-Basis-Lastschriftmandat, tedy povolení, že si můžou platby strhávat sami. Je to docela praktické, ale už jsme to podepsali tolikrát, že z toho máme hrůzu, abychom to zase zvládli na konci pobytu včas vše zase vypovědět a zrušit.

Dětem bylo potřeba dořešit školu a školku. Řeklo by se jednoduchá věc. Ale vše se tak zamotávalo, že jsem si mnohdy říkala, jestli by nebylo jednodušší prostě jen dělat ženu v domácnosti. Ale to mě vlastně děsí víc, než boj s byrokracií, tak jsem se pustila i do tohoto. Normální školka není, na úřadě jsme Vojtu zaregistrovali už v červenci. Dostali jsme tedy nárok na příspěvek na Tagesmutter. Tu platí město a rodiče na ni přispívají podle platu, je na to tabulka. Výše příspěvku se počítá z celkového hrubého příjmu rodiny za rok a vše potřebují mít přesně doloženo, takže jsem se na dlouho zasekala s našima výplatníma páskama a předchystala to vše místním úředníkům. A to jsem ani nevěděla, že se mi to za chvíli bude hodit zase. Výše plateb za školní družinu se totiž určuje stejně. A aby to nebylo jednoduché, tak jsme zařizovali napřed jednu družinu (Betreuung do 13:30) a od listopadu se uvolnilo místo v jiné (Ganz Tag do 16:00). To je ale jiná právní entita, takže všechny formuláře bylo potřeba vyplnit znovu. A poté, co jsem musela podepsat i "Souhlas s poskytováním informací o dítěti od pracovníka školy pracovníkovi školní družiny", jsem se už nedivila ničemu. A něco jako zaplatit obědy a příspěvek do SRPŠ, to už bylo v mžiku hotové :-)

Hodně jsme řešili i dopravu do školy. Jezdí školní autobus, požádali jsme o něj. Ale bydlíme od něj moc daleko, takže nemáme nárok. Sice jsem brblala, ale poté, co jsem vyslechla příběh tatínka od Vendinýho spolužáka, tak už si nestěžuju. Na školní autobus mají nárok jen děti v 1. a 2. třídě. A to jen hned po vyučování, ne z družiny. A hádejte, jak to má onen tatínek? Ano, jednoho prvňáčka a jednu třeťačku. A jak správně tušíte, výjimky zde opravdu neexistují, takže jedno dítě jezdí školním autobusem a druhé vozí v závěsu za ním autem. Fakt kocourkov. Od nás sice jede MHD, ale s přestupem u velké křižovatky, a tak samotnou Vendu nepustím. Na dotovanou šalinkartu za 12 eur/měsíc by sice Venda nárok měla, neb bydlí více než 2 km od školy, ale mě by šalinkarta vyšla na 80 eur/měsíc, což už zase taková výhra není. Takže jezdíme na kole, nebo teď už autem. Je to levnější, rychlejší a pohodlnější, leč naše karma trpí. Ještě že Wheb a Vojta ekologickou stopu nenavyšují.

Další byrokratický oříšek představovalo zdravotní pojištění. Nahlásili jsme v ČR, že budeme v zahraničí. Primární zdroj příjmu je taky zde, takže Wheb má německé zdravotní pojištění. Děti musí mít to stejné, jako on, o tom nešlo diskutovat. A já sice bydlím v Německu, ale zaměstnaná jsem pořád v ČR, takže jsem si na pojišťovně zažádala o tzv. S1, primární pojištění mám v ČR a výpomocné v Německu (případné zákroky si mezi sebou pojišťovny vyfakturují samy). No ale že by nám jen tak došly domů kartičky pojištěnce, to by bylo taky moc jednoduché. Vše jsme měli zařízené předem z Kostnice, ale i tak napřed dojde papír s kódem, vyklikáte potřebné věcí na netu, nahrajete fotky a pak teprve vám vystaví kartičky. Teda i to vystavení kartiček probíhalo v německém stylu: Jednoho dne nám z Krankenkasse přišly 3 obálky. V jedné byla Whebova kartička, ve druhé moje kartička a ve třetí dopis, že kartičky dětí nám přijdou později. Ale i ty už přišly a od té doby už si hlídají fakt všechno. Už nám dokonce přišel "Früherkennungsuntersuchung U8 für Ihren Sohn Vojtech", tedy papír o tom, že Vojtu čeká za chvíli čtyřletá prohlídka. Škoda, že jsem ještě neměla kapacitu vyřešit přihlášení k doktorům :-) No aspoň na to mám jasný deadline...

Pořádek musí být a tak jsme byli nuceni i změnit pobočku banky. Uplně mě dostávaly ty kecy o tom, jak to je pro nás dobré, že je máme tam, kde bydlíme. No mě to spíš přišlo jako vyhozené 2 hodiny času, ale aspoň jsme si popřemýšleli, jestli si nezařídíme nějaký německý finanční produkt, ukecávali nás na penzijko. Ale nezařídíme si ho, kdybyste se chtěli zeptat.

A jako třešničku na dortu jsem se rozhodla požádat o místní přídavky na děti. Leč asi jsem se přecenila, zatím tento boj s byrokracií prohrávám... Na Kindergeld má nárok každé dítě žijící na území Německa, což už nějaký čas splňujeme. Ale množství potřebných dokumentů, které je potřeba postupně doložit, mě ubíjí. A nevím nevím, jak se mě podaří přesvědčit k vyplnění potřebných formalit náš Úřad práce, který má poskytnout součinnost. No co kdybych náhodou brala ještě doma nějaké velké peníze, že...  Pobavilo nás, že žádost o přídavky na děti je jediný formlulář, který mají k dispozici i v jiných jazycích, než v Němčině (včetně češtiny). To je hned vidět, co tu cizinci nejvíc potřebují :-)

No když si to tak na konec vezmu kol a kolem, tak si říkám, jestli nám to stojí za to? A světe div se, ono stojí! Tak nám držte palce i nadále, ať ubývá nejen denního světla, ale i byrokracie.

Jak se učí ve Wuppíku

Kampus Bergische Universität Wuppertal. Zdroj: Oficiální prezentace univerzity

Na německých univerzitách začíná výuka později než u nás. Ve Wuppíku jsme začínali 8. října, v Kostnici, pokud vím, ještě o 2 týdny později. A zatímco z Brna jsem zvyklý na to, že první den semestru se škola zaplní studenty, tady byl rozjezd docela pozvolný.

Doteď jsem úplně nepochopil, jak německé univerzity zajišťují výuku povinných masových předmětů. Když se na toto téma s někým bavím, většinou je řeč o tom, jak nabízet výuku, do které se buďto nikdo nepřihlásí, nebo která je co nejvýhodnější pro vyučující. A to i přesto, že se na venek všichni tváří, jak je výuka středobod vesmíru a za týdenní absenci během semestru by vás málem kamenovali. Ale je pravda, že moje vnímání je zkreslené tím, že kostnická univerzita byla malá, s malými katedrami a nízkým počtem studentů na jednoho profesora. A ve Wuppíku jsme noví, takže k zaběhnutým masovým předmětům jsme se ještě nedostali. 

V Německu je standard, že výzkum i výuka jsou soustředěné do skupin vedených profesorem. Každá skupina má pak povinnost nějakou výuku nabízet. U mladých profesorů se většinou jedná o volitelné předměty, které si skupina sama vytvoří. Oliver mi vykládal o jednom profesorovi, který zásadně vypisoval své předměty v pátek ve 4 hodiny odpoledne, aby si je nikdo nezapsal. To si navíc pojistil tím, že název předmětu končil " - část 2". No a protože část 1 nikdy nenabízel, mohl se spolehnout, že se u něj žádní studenti neobjeví. Ale tohle pochopitelně není standard, jinak by německý vzdělávací systém nemohl fungovat.

Bela (profesor, co šéfuje naší skupině) to samozřejmě tímto způsobem nedělá. Navíc ve Wuppertalu mají pravidlo, že skupina musí nabízet výuku alespoň ve třech různých dnech. Ale i bez tohoto pravidla bychom se snažili nabídnou výuku, která bude pro studenty zajímavá. Samozřejmě jsme se snažili zužitkovat to, co už máme nachystané z dřívějška a zahrnout věci, které bychom sami rádi nastudovali více do hloubky. A taky jsme chěli získat studenty na projekty, které pro ně budou nejenom zajímavé a přínosné, ale i pomohou našemu výzkumu. Nakonec jsme tedy vypsali tři předměty:

• Key competenes in computer science - ten jsem nafasoval k přednášení, ale dostal jsem k tomu veškeré materiály.
• Introduction to computing for non-computer science majors - taková naše VA2 v Pythonu. Ten jsem taky nafasoval k přednášení, protože se chci naučit Python.
• Selected topics in media informatics - předmět, kde studenti pracují na samostatných projektech. Ten se mě původně neměl týkat.

A pak se řešilo, jak dát studentům na vědomí, že tyto předměty nabízíme. Systém tady totiž nepočítá s tím, že by se nějaký předmět vypisoval později, než v květnu. A řešilo se to a řešilo, až začal semestr.

Náš první předmět cílil na studenty informatiky. Až dodatečně jsme zjistili, že mají zrovna tak nabitou výuku, že by byli blázni, kdyby si zapsali další šestikreditový předmět. A tak jsme to po dvou týdnech, kdy se na přednášce nikdo neobjevil, zabalili.

Druhý předmět je pro studenty neinformatiky. Mezi nimi se pár nadšenců do Pythonu našlo. Konkrétně dva Němci a jedna Číňanka. Té se náš předmět líbil natolik, že přivedla ještě další dva své krajany. A tak míváme příjemné komorní přednášky, na kterých když něco zkazím, tak je to jenom malá ostuda. A Norman, který vede cvičení, je s tímto počtem studentů taky spokojený.

Výuku třetího předmětu jsme zahájili teprve poslední říjnový den. Přišli celí tři studenti, kterým jsme nabídli cca 15 témat. Naštěstí je nejvíce zajímala detekce plagiátorství. A tak máme s Normanem spolupracovníky, kteří nám pomohou experimentovat s detekcí plagiátorství. Záměř přitom je, že výsledky se studenty nejen společně opublikujeme, ale že budou na nich dále pracovat v rámci svých diplomových prací.

Přestože jsme se opravdu snažili, abychom měli studenty ve všech třech předmětech, výsledný stav nám docela vyhovuje. Aspoň máme čas si pořádně připravit předmět o blockchainu a kryptoměnách, který budeme já a Bela učit v letním semestru. A opět do sebe všechno zapadá, protože blockchain je i předmětem připravovaného výzkumného grantu.

Sečteno podtrženo, počet hodin přímé výuky pro MENDELU mám úplně stejný jako tady ve Wuppíku. A když započítám cestování a opravování úkolů, tak mě výuka na MENDELU ve výsledku stojí víc času, než výuka pro Wuppík. Inu, co bych pro svoji alma mater neudělal :-)

Edit: Pokud někdo z tohoto článku získal pocit, že se tu flákám, tak tento pocit je špatně. Jen jsem chtěl poukázat na to, že vzdělávací systém může fungovat i bez toho, aby se všichni předřeli výukou. A stačí k tomu docela málo: Zarpvé dát více prostoru volitelným předmětům. Ty totiž logicky souvisejí s tím, čemu se jednotlivé výzkumné skupiny věnují. Studenti získají zajímavá témata na projekty a akademici získají studenty, kteří odvedou spoustu práce (čímž se naučí to, co se naučit mají). Výzkum se propojuje s výukou a všichni jsou spokojení. A zadruhé je to výrazně nižší výuková zátěž. Při týdenní výuce 6-8 hodin je šance napsat i nějaký článek. Pokud máte těch hodin 16, tak ta šance není. Mně se poštěstilo mít i méně než 6 hodin, což ale samozřejmě neznamená, že tu sedím s nohama na stole. Do konce listopadu mám deadline na výzkumný grant a pak mám ve frontě několik článků, které je potřeba dopsat. Pořád se něco děje.

Jak jsme zařídili byt přes eBay

Když se Němci stěhují, tak je zvykem byt kompletně vyklidit. Na tom není nic divného, tohle je běžné i u nás. Lišíme se ale v tom, co znamená „kompletně“. Německé „kompletně“ zahrnuje i kuchyňskou linku a v mnoha případech i podlahové krytiny. Ještě štěstí, že kachličky v koupelně zůstávají. Samozřejmě, že se odcházející a přicházející nájemníci mohou dohodnout jinak. Ale když se nedohodnou, nastává „kompletní“ vyklízení.

My jsme měli štěstí, že předchozí nájemníci si s sebou nechtěli brát kuchyň a rádi nám ji za 1000 EUR prodali. Stejně tak plovoucí podlahy jsme my i oni považovali za součást bytu. Dále jsme od nich odkoupili obývákovou stěnu, stůl, pračku, pracovní stůl pro Vendulku a komodu do dětského pokoje. Ale vše ostatní si s sebou odvezli.

A tak před námi stál úkol vybavit byt tak, aby se nám v něm ten rok dobře žilo, ale přitom to stálo rozumné peníze. K tomu v době informačních technologií slouží zejména dva pomocníci: eBay a Facebook Marketplace. Lidí, kteří se stěhují pryč a musí byt kompletně vyklidit je spousta, ne všichni si chtějí s sebou všechno brát, a tak nejsou výjimkou ani inzeráty typu „vše za euro, do neděle musíme vyklidit byt“. Při bližším pohledu sice zjistíte, že za euro jsou jen nějaké cetky, i tak se ale přes eBay dá byt vybavit poměrně levně a přitom pěkně.

 Prioritou číslo jedna byly postele a matrace pro děti a gauč. Ty Helenka zařídila už z Kostnice a tudíž jsme je mohli přivézt a smontovat hned o prvním víkendu. Pak následovala naše postel, šatní skříň a židle. Tím se dal byt považovat víceméně za vybavený. My jsme ale chtěli víc – větší gauč, konferenční stolek, skříňku do koupelny, myčku a věšáky do předsíně. Zkrátka, pokaždé, když se vybavení bytu někam posune, začnou nám vadit věci, které nám předtím nevadily. Takže možná dojde i na nějaká světla, která nahradí žárovky visící jen tak ze stropu.

 Nejlepší nákup byl bezpochyby gauč. Za 50 EUR Helenka koupila takový normální rozkládací gauč. Krásně červený, což bude ještě důležité, i když v danou chvíli nám to bylo jedno. Možná bychom radši fialový, ale ten se zrovna nenabízel. Po pár dnech mě kolega Norman poprosil, abych mu pomohl se stěhováním jeho nového gauče. Teda poprosil nejen mě, ale i Belu a Moritze, protože gauč byl opravdu čtyřmužný. Když nám pak večer poslal fotku svého nového gauče tvaru písmene L, který dominoval jeho obýváku, začali jsme si říkat, že ten náš gauč je možná trochu malý. Já jsem pak odjel na týden do Kostnice a mezitím se Helenka věnovala byznysu. Za stejných 50 EUR našla krásný velký gauč do L a ten červený prodala na eBay za 60. Z 50 bylo ale nakonec 40 a za červený gauč včetně pomoci s nakládáním jsme dostali 70. Prý bychom nevěřili, jak velký problém je sehnat červený gauč. Nevěřili. Ale ten šedý se nám líbí víc, hlavně když si uvědomíme, že nás vlastně ve výsledku stál jen 20 EUR (plus několik hodin hledání na eBay, domlouvání, dvě cesty autem na druhý konec města a namožená záda dědy Leoše). 

Ne všechno se ale podaří takhle skvěle. Nábytek se většinou kupuje rozmontovaný a těžko se dá zkontrolovat, že něco nechybí. A tak jsem při montování postele zjistil, že jeden díl chybí. Naštěstí se k tomu prodávající postavili čelem, uznali svoji chybu a tu jednu desku nám dovezli. Stejně tak jsem při montáži skříně zjistil, že mám všechny šrouby, jenom ne ty, kterými se přidělávají dveře. Takže jsme tu týden měli jen otevřené police, než se prodávající vrátil ze služební cesty a dodal nám šrouby.

Židle byly na první pohled skvělá koupě – 6 židlí za 20 EUR. Teprve doma jsme zjistili, že čalounění už bylo dost vytahané a člověk se při sednutí propadnul o hodně víc, než by mu bylo milé. A tak nám cena narostla o dalších 10,50 EUR, které jsme v Hornbachu zaplatili za 6 OSB desek přesně na míru. Jejich přidělávání na spodek sedací části bylo nakonec náročnější, než to původně vypadalo. Ale poté, co jsem začal pořádně používat kladivo, už to šlo rychle.

Zajímavá byla i demografická struktura lidí, od kterých jsme nakupovali. Typickým prodejcem byl Ahmed, Lech nebo Ivan. Od Němců máme jen šatní skříň a skříňku do koupelny, jinak všechno prodávali cizinci. (A my tento dojem nejspíš sami posílíme, až budeme za rok všechno zase prodávat.). Jak jsme totiž zjistili, Němci se s inzercí na eBay neobtěžují a věci rovnou vyhazují. I v Kostnici jsme občas narazili na krabici „Zu verschenken“ plnou skleniček, knížek nebo hraček. (A my sami jsme před odjezdem taky takovou na ulici nechali.)

Ve Wuppertalu dovedli systém vyhazování k dokonalosti. Jednou za 3 měsíce se koná Spermüll, kdy všichni na ulici vynosí to, čeho se chtějí zbavit. A zatímco dole v chudším Elberfeldu jsou ulice spíše plné odpadu, nahoře v Cronenbergu stojí zato se Spermüllem prohrabat. Děti tak mají koberec na hraní a spoustu hraček. A my 15 EUR za odrážedlo prodané na eBay. Dědeček by z nás měl radost. Jen tu sedačku na balkon jsme nestihli odvézt dřív než popeláři. V prosinci musíme být rychlejší J

První dny ve Wuppertalu

Když se člověk přestěhuje z Kostnice do Wuppertalu, každý na něj nechápavě hledí. Zatímco Kostnice patří mezi nejkrásnější německá města, kde je radost žít a lidé tam jezdí trávit dovolenou k Bodamskému jezeru, Wuppertal, jako většina měst v Severním Porýní – Vestfálsku, patří k místům, do kterých se člověk nehrne, pokud k tomu zrovna nemá hodně dobrý (většinou pracovní) důvod. A to je náš případ, jak už jsem ostatně popisoval tady.

Od letošního září až do července 2019 je mým primárním zaměstnavatelem Bergische Universität Wuppertal, na MENDELU si nechávám jen částečný úvazek a ukážu se tam cca 3x za semestr. To s sebou samozřejmě neslo spoustu domlouvání a zařizování. Naštěstí většinu z toho obstarala Helenka, která se tomu poslední měsíc věnovala víceméně na plný úvazek. Díky ní máme kde bydlet (dokonce na pěkném místě blízko univerzity), Vendulka má kam chodit do školy (dokonce je to velmi kvalitní škola v místní „buržo“ čtvrti) a Vojta má kam chodit do školky (dokonce je to na cestě mezi naším domem a univerzitou). Ale vezměme to raději postupně.

Bydlení

Pokud se chcete na naše bydlení podívat na Street View nebo nám poslat pohlednici, tak vězte, že naše nová adresa je

Carl-Schurz-Straße 31

42117 Wuppertal

Moc pěkný slunný byt ve druhém patře menšího činžovního domu, nad námi už je jen podkroví. Přímo před domem dětské hřiště, za domem louka na bobování, vedle domu školka, která je beznadějně plná. A z balkonu je nádherný výhled na západ...

Před námi v tom bytě bydlela doktorandka Sonja z místní univerzity s manželem Oliverem. Moc hodní lidé, fanatici do deskových her, ale naprosto neorganizovaní a taky docela bordeláři. V den, kdy jsme měli přebírat byt, jsme byli domluvení, že my jim pomůžeme odnosit jejich věci do stěhováku, oni nám pak pomůžou nanosit naše věci. Ve 12:00 mělo proběhnout oficiální předání za přítomnosti zástupce družstva, které dům spravuje. Z toho plyne, že ve 12:00 měl být byt vyklizený a uklizený. Nepovedlo se ani jedno.

Když jsme ráno přišli, Sonja a Oliver se tvářili, že už mají „skoro hotovo“. Ve skutečnosti měli hotových 20%, které ovšem vypadají jako 80%. Takže nachystané krabice byly v dodávce nanošené za chvíli a zbytek dopoledne jsme se zabývali různými neforemnými a pořádně nesbalenými předměty. Po pokynu, že hlavně je potřeba napřed vynosit všechno z bytu (do dodávky se to dá skládat později), začala Sonja malovat v předsíni. Když už jsme se ve tři hodiny odpoledne fakt chtěli nastěhovat a oni měli pořád v bytě věci, museli jsme to vzít do vlastních rukou. Helenka vynášela z bytu, oni nosili do dodávky, já jsem si v dodávce hrál Tetris. Co se týče úklidu, tak jsme brzy pochopili, že něco takového nemá cenu po nich chtít, protože vůbec netuší, jak by měl vypadat uklizený byt. Tak jsme to taky vzali do svých rukou. Helenka se do poslední chvíle držela jejich vysavače a snažila se vysát místa, která tři roky hubici vysavače neviděla. Když konečně odjeli, vrhli jsme se na koupelnu a podlahy. Kuchyň musela počkat na druhý den.

Když je řeč o kuchyni, nemohu nepopsat vaření první večeře. I když jsme si kuchyň, která v bytě byla, předtím prohlédli a nafotili, nějak jsme vůbec nezaznamenali, že má indukční varnou desku. Takže naše sada smaltovaných hrnců dovezená z Brna nám byla celkem k ničemu, stejně jako pánvička. A tak jediný způsob, jak si připravit teplé jídlo, byl vytáhnout turistický plynový vařič a uvařit na něm. Ještě že pojedeme v září pod stan a máme tu s sebou potřebné vybavení. A vlastně jsme rádi, že jsme použili jen vařič a ne třeba ten stan :-)

První školní den 

První školní den je v Německu velká událost. Prvňáčci tu školu začínají o den později, než ostatní ročníky, které pro ně secvičují představení. Vše začalo slavnostním obřadem v kostele. Každé dítě si přineslo velký kornout plný školních potřeb a sladkostí. Farář a zástupkyně ředitelky všechny přivítali, zazpívaly se písničky a pak sláva pokračovala ve školní tělocvičně (kdyby nepršelo, byli bychom na dvoře). Tam druháci, třeťáci a čtvrťáci předvedli své kousky a udělali pro prvňáčky špalír. Prvňáčci prošli špalírem a zmizeli ve třídách. Starší děti si zůstaly hrát na hřišti a rodiče šli na kávičku a koláčky. Ve tři čtvrtě na jedenáct bylo hotovo a o čtvrt hodiny později už jsem byl na univerzitě. Ten den byl totiž prvním dnem i pro mě, ale o tom až za chvíli.

Vojtova školka 

Sehnat školku pro Vojtu byl úkol ze všech nejnáročnější. Všechny školky jsou beznadějně plné. Aby se do nich člověk dostal, musí strávit aspoň 2 roky v pořadníku, což my jsme pochopitelně nedali. Po desítkách telefonátů s úřady a jednotlivými školkami narazila Helenka na dvojici tzv. Tagesmutter, tedy tet, které pečují o děti ve věku od jednoho do tří let. Mají jich asi deset a pronajímají si na to místnost v budově nedaleké školky. Kromě Vojty tam chodí ještě jeden tříletý chlapeček, ale je to Ital, německy neumí a nikdy předtím do školky nechodil, takže si zatím pomalu zvyká. Jinak tam jsou samé mladší děti. Takže naděje, že by se Vojta naučil německy, se rychle rozplynula. Naštěstí tam mají Duplo vlak s elektrickou lokomotivou, což je všechno, co Vojta potřebuje ke štěstí. A nás zase pobavilo, že tágesmutry se jmenují Meli a Eli, tedy stejně jako Vojtovy sestřenice.

První týden chodil Vojta chodí do školky jenom na 4 hodiny denně, ale pak už bude chodit na 6. Standardní pracovní den vypadá tak, že ráno veze Helenka Vendu do školy na osmou. Já ve stejné době odvedu Vojtu do školky a pak rovnou pokračuju do práce. Odpoledne pak Helenka vyzvedne o půl druhé Vendu a ve dvě Vojtu. A někdy na večer přijdu já.

Univerzita

Moje pracoviště je zatím zabydlené ze všeho nejméně. Mám svůj (rozuměj patřící MENDELU) notebook a internetové připojení přes Eduroam. Kolegové už zařídili mikrovlnku, kávovar a klíče od kanceláře. A to je všechno. Mojí kanceláři zatím dominuje velká popelnice na papír a několik rozložených skříní. Sedávám tedy u stolu ve vedlejší místnosti. Menza je tu hodně retro – vybavením i kvalitou jídla. Naštěstí i cenami. O obědě za 3,20 EUR by se mi v Kostnici mohlo leda zdát, tady je to každodenní realita. Nicméně chuť tomu odpovídá. Takže se bojím, že mě kolegové naučí obědvat nad klávesnicí oběd přinesený z domu, nebo se přičlením do jejich party ohřívající rozmražený hotový jídla z Kauflandu. No uvidíme.

Univerzitní kampus je v bývalých kasárnách. Tam, kde mívali kanceláře důstojníci, máme kanceláře my. Tam, kde se vojáci učili, jsou učebny i teď. A z dílen a garáží pro obrněné transportéry jsou laboratoře. Každá budova má metr tlustou betonovou desku pod střechou. Dříve chránila proti případným náletům komunistických agresorů, teď chrání proti letním vedrům. S informačními technologiemi jsem se zatím setkal jen při aktivaci e-mailové adresy. Jinak personální oddělení má tlustou složku plnou papírů a i převzetí klíčů je zaznamenáno jen na formuláři v kartotéce na vrátnici. Čipové karty do menzy neexistují, každý oběd je potřeba platit zvlášť v hotovosti. Ale do začátku semestru ještě zbývá skoro měsíc, tak třeba nějakou komputerizaci ještě objevím.

Tolik tedy první stručné info. Dojmů je spousta, takže se můžete brzy těšit na příspěvky o tom, jak se zařizuje byt pomocí eBay nebo jak se na univerzitě připravujeme na výuku. O schwebebahn už jsme psali a ZOO (to je druhá ze dvou víkendových atrakcí) si zatím šetříme na horší časy. Zatím jsme se pokusili vyrazit na výlet na kolech, ale nějak nám tu chybí cyklostezky a přebývají kopce. Třeba hned u domu...

Držte nám palce, myslete na nás a pošlete nám pohled. Nebo aspoň mail na foltynek@uni-wuppertal.de J