Víkend v Nizozemí

Jak jsme avizovali v minulém příspěvku, místní hornatina není na kola ideální, a tak jsme vyrazili na víkend do Nizozemska. Fotky na Facebooku sbírají jeden lajk za druhým, tak se podělíme o naše zážitky podrobněji i na blogu.

Hlavní tulipánová sezóna je v Nizozemí od půlky března do půlky května. Očekávali jsme tedy, že v půlce dubna (tj. přesně uprostřed) to bude největší bomba. Nasvědčovala tomu i obsazenost ubytování. Napřed jsme hledali v u pobřeží mezi Amsterdamem a Rotterdamem, ale tam bylo všechno beznadějně plné. A tak jsme si vygooglili tulipánový ráj číslo dvě, Noordoostpolder v provincii Flevoland. Helenka našla krásné ubytování v Pipowagenu v jednom malém kempu přímo uprostřed poldru. A pak už jsme se jen modlili, aby se oteplilo.

Neoteplilo se. A tak jsme přibalili spacáky do mínus třiceti, naložili kola na střechu a vyrazili. V Bergische Land jsme byli s koly na střeše za exoty, ale čím víc jsme se blížili záporné nadmořské výšce, tím víc aut s naloženými koly jsme potkávali. Cesta se nám trochu protáhla kvůli tradiční zácpě na A3, takže k prvním tulipánům jsme dorazili až těsně před západem slunce. Krásně měkké světlo jsko stvořené na focení růžových květů.

Po příjezdu do kempu jsme si oddechli. V pipowagenu JE topení. Bohužel plynové, takže bylo potřeba ho na noc vypnout. A navíc jsme byli letos první hosti, takže pipowagen byl po zimě pěkně vymrzlý. A tak děti nafasovaly dvě peřiny a my jsme s Helenkou zalezli do spacáku. Všichni jsme byli spokojení do chvíle, kdy se Vojta chtěl tulit s mámou. Ta se tedy nastěhovala k dětem. Dvojpeřina už byla pro tři spáče trochu malá a jeden člověk spojený dvojspacák taky nevytopí. Námraza na okně jasně naznačovala, jaké teplotní poměry panují nejen venku, ale i vevnitř...
Ráno byla modrá obloha a svítilo sluníčko. Dokonce i jinovatka brzo roztála, tak jsme se nachystali na celodenní výlet a vyrazili. Krásné asfaltky mezi lesy a poli a mírný severní vítr. Naše cesta vedla na severozápad. Protože nizozemskou krajinu naplánovali lidé poté, co vysušili moře, všechny cesty i odvodňovací kanály tu tvoří pravidelnou mřížku sever-jih, východ-západ. Cesta na severozápad tedy znamenala buďto vítr z boku (v ideálním případě v závětří lesa), anebo protivítr (na poli i v lese).
Na svačinu jsme zastavili na krásném místě na sluníčku, v závětří a u tulipánového pole. A tak jsme se hned pustili do focení.

Pořád to nebylo ono, tak jsem se podíval na propagační brožuru s tulipány na titulní straně a pak už mi bylo jasné, jak se tulipány fotí.

Po svačině jsme pokračovali dál do tulipánového informačního centra. To nás docela zklamalo, protože jediné rozumné jídlo byla předražená polívka a jediná vzdělávací aktivita byl film o tulipánech. Naše očekávání výstavy mnoha druhů tulipánů (ideálně vevnitř) se nenaplnilo. Ale přečkali jsme pod střechou malý deštík a paní nám doporučila dvě místa: Venkovní výstavu tulipánů v místě, kde další den začínal tulipánový festival a orchidejové skleníky, obě místa v rozumné vzdálenosti. A tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme měli vítr v zádech, a tak nám cesta ubíhala rychle. Ale těžké černé mraky na severu se nedaly přehlédnout. Jakmile jsme dorazili na místo tulipánového festivalu, zahřmělo a asi za minutu se spustil déšť, sníh a kroupy. Byli jsme rádi za azyl ve velkém párty stanu, který se chystal na festival.

A tak se nám pobyt na květinové výstavě trochu protáhl. A protáhl se ještě víc, když se Vojtovi začalo chtít kakat. Kousek od párty stanu byla toi-toi kadibudka, tak se tam s Helenkou vypravili. My jsme s Vendou fotili tulipány, když jsme si najednou všimli, že u kadibudky je vysokozdvižný vozík a budku nabírá a zvedá. Potom ji najednou zase položil a couvnul. Že by někdo zevnitř křičel a bušil? A tak mají Vojta s Helenkou zážitek. Stejně jako řidič vozíku a celá parta dělníků. A když šla po chvíli kakat i Vendulka, kadibudka už byla na svém místě a nikdo ji nikam nevozil.

Bouřka přinesla kromě mokrých tulipánů i ochlazení a změnu směru větru. Začalo foukat od severovýchodu, což naši další cestu východním směrem dost znepříjemnilo. Vojtu jsme zapřáhli na gumicuk, Vendulku jsme tlačili rukou a jeli jsme. Lehký převod, tempo hodné Večerníčka, člověk se potí i ve čtyřech stupních nad nulou a když se hodně snaží, tak jede i 15 km/h.

Do orchidejového skleníku jsme tak dorazili až před pátou odpoledne, abychom se dozvěděli, že za hodinu zavírají a že už nemá cenu tam chodit, protože to je na dlouho. A tak se děti usídlili na nafukovacím hradu, Helenka na lavičce a já jsem vyrazil do kempu pro auto. Třicet kilometrů v nohách (z toho 20 proti větru) nám stačilo všem, a tak jsem se na posledních deset kilometrů (na severovýchod, tedy přímo proti větru) vypravil sám. Bez Vojty na gumicuku jsem jel i 20 km/h. Tentokrát jsem ale dešti a sněhu neujel. Majitel kempu se smál a říkal něco o "typical Dutch weather". A pak už jsme si jen užívali teplo v pipowagenu, Käse-Spatzle a Dornfeldra.

V neděli jsme na kola neměli ani pomyšlení. Sice se výrazně oteplilo (v poledne bylo i 8 stupňů), ale my jsme stejně vyrazili do orchidejového skleníku. A dobře jsme udělali. Bylo tam teplo a bylo to skvělé. Opičky, motýlci, papoušci, plameňáci, lamy, orchideje, traktory místo prolízaček, divadelní představení. Na hodinu by tam opravdu nemělo cenu chodit. Přišli jsme tam hned na otvíračku v 10 a odcházeli o půl třetí.

A pak už zpět do kempu na oběd, sbalit a hurá zpět do Wuppíku. A do Nizozemí si zajedeme ještě jednou. Ale až bude teplo.



A na závěr se ještě podělíme o moudro, které jsme během víkendu načetli: Noordoostpolder je poměrně mladá část Nizozemí, která byla vysušená až v roce 1942, tedy za války. Vysoušet a obdělávat nové území byla tvrdá práce, a tak to místní měli místo totálního nasazení. Pšenice byla pro německou armádu stejně důležitá jako zbraně. Taky jsme se dočetli, že nad Nizozemím se nočním letcům dobře orientovalo, a tak ať létali kamkoliv, létali tudy. Taky se tu často Britové potkali s Němci, a tak polovina všech letadel, která za druhé světové války v Evropě spadla, spadla na Nizozemí. Doteď se stává, že zemědělec vyorá zbytky válečného letadla, které si armáda pak odveze a na místě vztyčí malý pomníček. Viděli jsme jich docela dost.

Wuppertal autem

Dnešní příspěvek bude o tom, jak je město Wuppertal navržené tak, aby co nejvíce vyhovovalo autům. Na rozdíl od Kostnice, která byla rájem cyklistů, si tady člověk na kole moc neužije.

Ilustrační foto: Dálnice u Freudenbergu

Nejprve ale malá odbočka. Vítejte u lekce německého jazyka "Alles gute!". Nejprve si prosvištíme některá slovíčka.
Berg - kopec.
Berg - kopec.
Land - země.
Land - země.
Bergisches Land - území v Severním Porýní - Westfálsku.
Bergisches Land - území v Severním Porýní - Westfálsku.
Tal - údolí.
Tal - údolí.
Wupper - řeka v západním Německu (pravostranný přítok Rýna).
Wupper - řeka v západním Německu (pravostranný přítok Rýna).
Wuppertal - město v Bergisches Land.
Wuppertal - město v Bergisches Land.

Po této odbočce bude místní horopis daleko pochopitelnější. Centrum města Wuppertal se rozkládá v údolí podél řeky v nadmořské výšce 150 metrů. Od řeky město šplhá na obě strany údolí. Náš dům, který je pár metrů pod hřebenem, je těsně nad vrstevnicí 300 metrů. Veškerá dopravní infrastruktura je rovnoběžná s řekou. Schwebebahn přímo nad řekou (škoda, že stále ještě nejezdí), vedle řeky železnice, hlavní silnice a páteřní cyklostezka. Na obou hřebenech pak dálnice a podél nich cyklostezky. Tím výčet cyklostezek ve městě víceméně končí. Auta a autobusy mají k dispozici několik hlavních silnic spojujících hřebeny s údolím, ale cyklistu na nich nepotkáte. Kdo by taky stál o dvoukilometrové desetiprocentní stoupání. Na to mají odvahu jedině elektrocyklisti. Pro ty je tu navrženo několik tras, na kterých mohou překonat stopadesátimetrové převýšení. V blízkosti našeho domu žádná taková není, takže já, když jedu z města, jedu normálně po silnici a jsem u toho za exota. Nemůžu tedy ani posoudit využití těchto tras, každopádně tyto údaje jsou k dispozici na wuppertalském Open data portálu, kde má (téměř neexistující) cyklodoprava bohaté zastoupení.

K tomu, aby si člověk udělal obrázek o přívětivosti zdejší krajiny k cyklistům, stačí názvy míst, která se nás týkají. (Zopakujeme si důležité slovíčko z úvodní lekce: Berg - kopec. Berg - kopec.) Vendulka jezdí do školy přes Hahner-berg do Cronen-bergu. Já jezdím do práce přes Hahner-berg do kampusu Freuden-berg. Univerzita má pak ještě jeden kampus: Grifflen-berg. A tak bychom mohli pokračovat, berg je tu skoro všechno.

Takže se nemůžeme divit, že většina lidí tu jezdí autem. Včetně mých kolegů, kteří v Kostnici jezdili na univerzitu na kole. Tady jezdí autem, přestože bydlí od univerzity stejně daleko a ani to nemají do kopce. A infrastruktura je na to prostě nachystaná. To se týká nejen už zmíněných dvou dálnic na hřebenech podél údolí a šestiproudé silnice v centru, ale také parkovacích domů a podzemních garáží. V centru je několik parkovacích domů a v některém z nich zaparkujete vždycky. Taková normální cesta na úřad vás na parkování stojí 3 až 5 EUR. To je sice docela dost, ale pořád je to míň než 2 x 2,80 za autobus. Ani nemluvě o tom, když jede do města celá rodina. Obří parkovací dům je i součástí univerzitního kampusu. Pod každým novějším domem jsou podzemní garáže. A to včetně domu, kde bydlíme. Když jsme si na podzim požádali o místo, tak nás paní zapsala do pořadníku s tím, že jsme šedesátí pod čarou. A tak parkujeme na ulici, kde jsme ale taky šedesátí pod čarou, takže po šesté večer už to ani nezkoušíme a rovnou jedeme na velké odstavné parkoviště u vysílače.

A nakonec mě zaujalo, že řidiči tu ani nemusí moc přemýšlet. Zatímco u nás je člověk zvyklý, že při odbočování vlevo se dává přednost protijedoucím vozidlům, i když má člověk zelenou, tady taková situace vůbec nenastane. Auta odbočující doleva mají skoro vždycky svůj semafor, na kterém svítí zelená šipka jenom tehdy, když mají protijedoucí červenou. Nejspíš to vede k tomu, že se tu auta míň srážejí, ale takhle v neděli dopoledne, když jsou silnice prázdné, je čekání na odbočovací šipku k nevydržení. Další nevýhoda tohoto systému je, že neexistuje chvíle, kdy může chodec překonat naráz celou křižovatku. Když mu nezkříží cestu auta, která jedou rovně, tak mu ji zkříží ta, která odbočují. A tak jsou chodci často odsouzeni k dlouhému čekání na ostrůvcích uprostřed křižovatky. Takhle o půl osmé ráno, když se hrnou děti do školy v houfech, které se na ostrůvek nevejdou, to pak není nic příjemného ani pro řidiče.

Navíc, člověk musí být neustále ve střehu. Jedete takhle po cyklostezce podél silnice a vidíte, že všude svítí zelená.

Tak na to ještě šlápnete, abyste křižovatkou projeli. Těsně před vjezdem do křižovatky si ale všimnete, že mají zelenou všichni kromě vás.

A tak na poslední chvíli zastavíte a čekáte na zelenou. Ta přijde, až mají odbočující auta červenou, jenomže to už mezitím začnou jezdit auta v kolmém směru, a tak si na ostrůvku uprostřed křižovatky pěkně postojíte. A doufat, že obě vaše děti zvládnou na ostrůvku zastavit a nevjedou pod auta, je fakt o nervy.

Ale stejně se od ježdění na kole odradit nenecháme. Vendulka se ke škole dostane po lesní Sambatrasse a už k tomu málem svedla i dalšího spolužáka. Vojta už se naučil pořádně brzdit z kopce a mě cesta na univerzitu přes ty dva bergy taky baví. Ale rovinky jsou přece jenom lepší, takže o víkendu jedeme i s kolama do Holandska :-)