Wuppertal autem

Dnešní příspěvek bude o tom, jak je město Wuppertal navržené tak, aby co nejvíce vyhovovalo autům. Na rozdíl od Kostnice, která byla rájem cyklistů, si tady člověk na kole moc neužije.

Ilustrační foto: Dálnice u Freudenbergu

Nejprve ale malá odbočka. Vítejte u lekce německého jazyka "Alles gute!". Nejprve si prosvištíme některá slovíčka.
Berg - kopec.
Berg - kopec.
Land - země.
Land - země.
Bergisches Land - území v Severním Porýní - Westfálsku.
Bergisches Land - území v Severním Porýní - Westfálsku.
Tal - údolí.
Tal - údolí.
Wupper - řeka v západním Německu (pravostranný přítok Rýna).
Wupper - řeka v západním Německu (pravostranný přítok Rýna).
Wuppertal - město v Bergisches Land.
Wuppertal - město v Bergisches Land.

Po této odbočce bude místní horopis daleko pochopitelnější. Centrum města Wuppertal se rozkládá v údolí podél řeky v nadmořské výšce 150 metrů. Od řeky město šplhá na obě strany údolí. Náš dům, který je pár metrů pod hřebenem, je těsně nad vrstevnicí 300 metrů. Veškerá dopravní infrastruktura je rovnoběžná s řekou. Schwebebahn přímo nad řekou (škoda, že stále ještě nejezdí), vedle řeky železnice, hlavní silnice a páteřní cyklostezka. Na obou hřebenech pak dálnice a podél nich cyklostezky. Tím výčet cyklostezek ve městě víceméně končí. Auta a autobusy mají k dispozici několik hlavních silnic spojujících hřebeny s údolím, ale cyklistu na nich nepotkáte. Kdo by taky stál o dvoukilometrové desetiprocentní stoupání. Na to mají odvahu jedině elektrocyklisti. Pro ty je tu navrženo několik tras, na kterých mohou překonat stopadesátimetrové převýšení. V blízkosti našeho domu žádná taková není, takže já, když jedu z města, jedu normálně po silnici a jsem u toho za exota. Nemůžu tedy ani posoudit využití těchto tras, každopádně tyto údaje jsou k dispozici na wuppertalském Open data portálu, kde má (téměř neexistující) cyklodoprava bohaté zastoupení.

K tomu, aby si člověk udělal obrázek o přívětivosti zdejší krajiny k cyklistům, stačí názvy míst, která se nás týkají. (Zopakujeme si důležité slovíčko z úvodní lekce: Berg - kopec. Berg - kopec.) Vendulka jezdí do školy přes Hahner-berg do Cronen-bergu. Já jezdím do práce přes Hahner-berg do kampusu Freuden-berg. Univerzita má pak ještě jeden kampus: Grifflen-berg. A tak bychom mohli pokračovat, berg je tu skoro všechno.

Takže se nemůžeme divit, že většina lidí tu jezdí autem. Včetně mých kolegů, kteří v Kostnici jezdili na univerzitu na kole. Tady jezdí autem, přestože bydlí od univerzity stejně daleko a ani to nemají do kopce. A infrastruktura je na to prostě nachystaná. To se týká nejen už zmíněných dvou dálnic na hřebenech podél údolí a šestiproudé silnice v centru, ale také parkovacích domů a podzemních garáží. V centru je několik parkovacích domů a v některém z nich zaparkujete vždycky. Taková normální cesta na úřad vás na parkování stojí 3 až 5 EUR. To je sice docela dost, ale pořád je to míň než 2 x 2,80 za autobus. Ani nemluvě o tom, když jede do města celá rodina. Obří parkovací dům je i součástí univerzitního kampusu. Pod každým novějším domem jsou podzemní garáže. A to včetně domu, kde bydlíme. Když jsme si na podzim požádali o místo, tak nás paní zapsala do pořadníku s tím, že jsme šedesátí pod čarou. A tak parkujeme na ulici, kde jsme ale taky šedesátí pod čarou, takže po šesté večer už to ani nezkoušíme a rovnou jedeme na velké odstavné parkoviště u vysílače.

A nakonec mě zaujalo, že řidiči tu ani nemusí moc přemýšlet. Zatímco u nás je člověk zvyklý, že při odbočování vlevo se dává přednost protijedoucím vozidlům, i když má člověk zelenou, tady taková situace vůbec nenastane. Auta odbočující doleva mají skoro vždycky svůj semafor, na kterém svítí zelená šipka jenom tehdy, když mají protijedoucí červenou. Nejspíš to vede k tomu, že se tu auta míň srážejí, ale takhle v neděli dopoledne, když jsou silnice prázdné, je čekání na odbočovací šipku k nevydržení. Další nevýhoda tohoto systému je, že neexistuje chvíle, kdy může chodec překonat naráz celou křižovatku. Když mu nezkříží cestu auta, která jedou rovně, tak mu ji zkříží ta, která odbočují. A tak jsou chodci často odsouzeni k dlouhému čekání na ostrůvcích uprostřed křižovatky. Takhle o půl osmé ráno, když se hrnou děti do školy v houfech, které se na ostrůvek nevejdou, to pak není nic příjemného ani pro řidiče.

Navíc, člověk musí být neustále ve střehu. Jedete takhle po cyklostezce podél silnice a vidíte, že všude svítí zelená.

Tak na to ještě šlápnete, abyste křižovatkou projeli. Těsně před vjezdem do křižovatky si ale všimnete, že mají zelenou všichni kromě vás.

A tak na poslední chvíli zastavíte a čekáte na zelenou. Ta přijde, až mají odbočující auta červenou, jenomže to už mezitím začnou jezdit auta v kolmém směru, a tak si na ostrůvku uprostřed křižovatky pěkně postojíte. A doufat, že obě vaše děti zvládnou na ostrůvku zastavit a nevjedou pod auta, je fakt o nervy.

Ale stejně se od ježdění na kole odradit nenecháme. Vendulka se ke škole dostane po lesní Sambatrasse a už k tomu málem svedla i dalšího spolužáka. Vojta už se naučil pořádně brzdit z kopce a mě cesta na univerzitu přes ty dva bergy taky baví. Ale rovinky jsou přece jenom lepší, takže o víkendu jedeme i s kolama do Holandska :-)