Jak jsme avizovali v minulém příspěvku, místní hornatina není na kola ideální, a tak jsme vyrazili na víkend do Nizozemska. Fotky na Facebooku sbírají jeden lajk za druhým, tak se podělíme o naše zážitky podrobněji i na blogu.
Hlavní tulipánová sezóna je v Nizozemí od půlky března do půlky května. Očekávali jsme tedy, že v půlce dubna (tj. přesně uprostřed) to bude největší bomba. Nasvědčovala tomu i obsazenost ubytování. Napřed jsme hledali v u pobřeží mezi Amsterdamem a Rotterdamem, ale tam bylo všechno beznadějně plné. A tak jsme si vygooglili tulipánový ráj číslo dvě, Noordoostpolder v provincii Flevoland. Helenka našla krásné ubytování v Pipowagenu v jednom malém kempu přímo uprostřed poldru. A pak už jsme se jen modlili, aby se oteplilo.
Neoteplilo se. A tak jsme přibalili spacáky do mínus třiceti, naložili kola na střechu a vyrazili. V Bergische Land jsme byli s koly na střeše za exoty, ale čím víc jsme se blížili záporné nadmořské výšce, tím víc aut s naloženými koly jsme potkávali. Cesta se nám trochu protáhla kvůli tradiční zácpě na A3, takže k prvním tulipánům jsme dorazili až těsně před západem slunce. Krásně měkké světlo jsko stvořené na focení růžových květů.
Po příjezdu do kempu jsme si oddechli. V pipowagenu JE topení. Bohužel plynové, takže bylo potřeba ho na noc vypnout. A navíc jsme byli letos první hosti, takže pipowagen byl po zimě pěkně vymrzlý. A tak děti nafasovaly dvě peřiny a my jsme s Helenkou zalezli do spacáku. Všichni jsme byli spokojení do chvíle, kdy se Vojta chtěl tulit s mámou. Ta se tedy nastěhovala k dětem. Dvojpeřina už byla pro tři spáče trochu malá a jeden člověk spojený dvojspacák taky nevytopí. Námraza na okně jasně naznačovala, jaké teplotní poměry panují nejen venku, ale i vevnitř...
Ráno byla modrá obloha a svítilo sluníčko. Dokonce i jinovatka brzo roztála, tak jsme se nachystali na celodenní výlet a vyrazili. Krásné asfaltky mezi lesy a poli a mírný severní vítr. Naše cesta vedla na severozápad. Protože nizozemskou krajinu naplánovali lidé poté, co vysušili moře, všechny cesty i odvodňovací kanály tu tvoří pravidelnou mřížku sever-jih, východ-západ. Cesta na severozápad tedy znamenala buďto vítr z boku (v ideálním případě v závětří lesa), anebo protivítr (na poli i v lese).
Na svačinu jsme zastavili na krásném místě na sluníčku, v závětří a u tulipánového pole. A tak jsme se hned pustili do focení.
Pořád to nebylo ono, tak jsem se podíval na propagační brožuru s tulipány na titulní straně a pak už mi bylo jasné, jak se tulipány fotí.
Po svačině jsme pokračovali dál do tulipánového informačního centra. To nás docela zklamalo, protože jediné rozumné jídlo byla předražená polívka a jediná vzdělávací aktivita byl film o tulipánech. Naše očekávání výstavy mnoha druhů tulipánů (ideálně vevnitř) se nenaplnilo. Ale přečkali jsme pod střechou malý deštík a paní nám doporučila dvě místa: Venkovní výstavu tulipánů v místě, kde další den začínal tulipánový festival a orchidejové skleníky, obě místa v rozumné vzdálenosti. A tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme měli vítr v zádech, a tak nám cesta ubíhala rychle. Ale těžké černé mraky na severu se nedaly přehlédnout. Jakmile jsme dorazili na místo tulipánového festivalu, zahřmělo a asi za minutu se spustil déšť, sníh a kroupy. Byli jsme rádi za azyl ve velkém párty stanu, který se chystal na festival.
A tak se nám pobyt na květinové výstavě trochu protáhl. A protáhl se ještě víc, když se Vojtovi začalo chtít kakat. Kousek od párty stanu byla toi-toi kadibudka, tak se tam s Helenkou vypravili. My jsme s Vendou fotili tulipány, když jsme si najednou všimli, že u kadibudky je vysokozdvižný vozík a budku nabírá a zvedá. Potom ji najednou zase položil a couvnul. Že by někdo zevnitř křičel a bušil? A tak mají Vojta s Helenkou zážitek. Stejně jako řidič vozíku a celá parta dělníků. A když šla po chvíli kakat i Vendulka, kadibudka už byla na svém místě a nikdo ji nikam nevozil.
Bouřka přinesla kromě mokrých tulipánů i ochlazení a změnu směru větru. Začalo foukat od severovýchodu, což naši další cestu východním směrem dost znepříjemnilo. Vojtu jsme zapřáhli na gumicuk, Vendulku jsme tlačili rukou a jeli jsme. Lehký převod, tempo hodné Večerníčka, člověk se potí i ve čtyřech stupních nad nulou a když se hodně snaží, tak jede i 15 km/h.
Do orchidejového skleníku jsme tak dorazili až před pátou odpoledne, abychom se dozvěděli, že za hodinu zavírají a že už nemá cenu tam chodit, protože to je na dlouho. A tak se děti usídlili na nafukovacím hradu, Helenka na lavičce a já jsem vyrazil do kempu pro auto. Třicet kilometrů v nohách (z toho 20 proti větru) nám stačilo všem, a tak jsem se na posledních deset kilometrů (na severovýchod, tedy přímo proti větru) vypravil sám. Bez Vojty na gumicuku jsem jel i 20 km/h. Tentokrát jsem ale dešti a sněhu neujel. Majitel kempu se smál a říkal něco o "typical Dutch weather". A pak už jsme si jen užívali teplo v pipowagenu, Käse-Spatzle a Dornfeldra.
V neděli jsme na kola neměli ani pomyšlení. Sice se výrazně oteplilo (v poledne bylo i 8 stupňů), ale my jsme stejně vyrazili do orchidejového skleníku. A dobře jsme udělali. Bylo tam teplo a bylo to skvělé. Opičky, motýlci, papoušci, plameňáci, lamy, orchideje, traktory místo prolízaček, divadelní představení. Na hodinu by tam opravdu nemělo cenu chodit. Přišli jsme tam hned na otvíračku v 10 a odcházeli o půl třetí.
A pak už zpět do kempu na oběd, sbalit a hurá zpět do Wuppíku. A do Nizozemí si zajedeme ještě jednou. Ale až bude teplo.
A na závěr se ještě podělíme o moudro, které jsme během víkendu načetli: Noordoostpolder je poměrně mladá část Nizozemí, která byla vysušená až v roce 1942, tedy za války. Vysoušet a obdělávat nové území byla tvrdá práce, a tak to místní měli místo totálního nasazení. Pšenice byla pro německou armádu stejně důležitá jako zbraně. Taky jsme se dočetli, že nad Nizozemím se nočním letcům dobře orientovalo, a tak ať létali kamkoliv, létali tudy. Taky se tu často Britové potkali s Němci, a tak polovina všech letadel, která za druhé světové války v Evropě spadla, spadla na Nizozemí. Doteď se stává, že zemědělec vyorá zbytky válečného letadla, které si armáda pak odveze a na místě vztyčí malý pomníček. Viděli jsme jich docela dost.
Hlavní tulipánová sezóna je v Nizozemí od půlky března do půlky května. Očekávali jsme tedy, že v půlce dubna (tj. přesně uprostřed) to bude největší bomba. Nasvědčovala tomu i obsazenost ubytování. Napřed jsme hledali v u pobřeží mezi Amsterdamem a Rotterdamem, ale tam bylo všechno beznadějně plné. A tak jsme si vygooglili tulipánový ráj číslo dvě, Noordoostpolder v provincii Flevoland. Helenka našla krásné ubytování v Pipowagenu v jednom malém kempu přímo uprostřed poldru. A pak už jsme se jen modlili, aby se oteplilo.
Neoteplilo se. A tak jsme přibalili spacáky do mínus třiceti, naložili kola na střechu a vyrazili. V Bergische Land jsme byli s koly na střeše za exoty, ale čím víc jsme se blížili záporné nadmořské výšce, tím víc aut s naloženými koly jsme potkávali. Cesta se nám trochu protáhla kvůli tradiční zácpě na A3, takže k prvním tulipánům jsme dorazili až těsně před západem slunce. Krásně měkké světlo jsko stvořené na focení růžových květů.
Po příjezdu do kempu jsme si oddechli. V pipowagenu JE topení. Bohužel plynové, takže bylo potřeba ho na noc vypnout. A navíc jsme byli letos první hosti, takže pipowagen byl po zimě pěkně vymrzlý. A tak děti nafasovaly dvě peřiny a my jsme s Helenkou zalezli do spacáku. Všichni jsme byli spokojení do chvíle, kdy se Vojta chtěl tulit s mámou. Ta se tedy nastěhovala k dětem. Dvojpeřina už byla pro tři spáče trochu malá a jeden člověk spojený dvojspacák taky nevytopí. Námraza na okně jasně naznačovala, jaké teplotní poměry panují nejen venku, ale i vevnitř...
Ráno byla modrá obloha a svítilo sluníčko. Dokonce i jinovatka brzo roztála, tak jsme se nachystali na celodenní výlet a vyrazili. Krásné asfaltky mezi lesy a poli a mírný severní vítr. Naše cesta vedla na severozápad. Protože nizozemskou krajinu naplánovali lidé poté, co vysušili moře, všechny cesty i odvodňovací kanály tu tvoří pravidelnou mřížku sever-jih, východ-západ. Cesta na severozápad tedy znamenala buďto vítr z boku (v ideálním případě v závětří lesa), anebo protivítr (na poli i v lese).
Na svačinu jsme zastavili na krásném místě na sluníčku, v závětří a u tulipánového pole. A tak jsme se hned pustili do focení.
Pořád to nebylo ono, tak jsem se podíval na propagační brožuru s tulipány na titulní straně a pak už mi bylo jasné, jak se tulipány fotí.
Po svačině jsme pokračovali dál do tulipánového informačního centra. To nás docela zklamalo, protože jediné rozumné jídlo byla předražená polívka a jediná vzdělávací aktivita byl film o tulipánech. Naše očekávání výstavy mnoha druhů tulipánů (ideálně vevnitř) se nenaplnilo. Ale přečkali jsme pod střechou malý deštík a paní nám doporučila dvě místa: Venkovní výstavu tulipánů v místě, kde další den začínal tulipánový festival a orchidejové skleníky, obě místa v rozumné vzdálenosti. A tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme měli vítr v zádech, a tak nám cesta ubíhala rychle. Ale těžké černé mraky na severu se nedaly přehlédnout. Jakmile jsme dorazili na místo tulipánového festivalu, zahřmělo a asi za minutu se spustil déšť, sníh a kroupy. Byli jsme rádi za azyl ve velkém párty stanu, který se chystal na festival.
A tak se nám pobyt na květinové výstavě trochu protáhl. A protáhl se ještě víc, když se Vojtovi začalo chtít kakat. Kousek od párty stanu byla toi-toi kadibudka, tak se tam s Helenkou vypravili. My jsme s Vendou fotili tulipány, když jsme si najednou všimli, že u kadibudky je vysokozdvižný vozík a budku nabírá a zvedá. Potom ji najednou zase položil a couvnul. Že by někdo zevnitř křičel a bušil? A tak mají Vojta s Helenkou zážitek. Stejně jako řidič vozíku a celá parta dělníků. A když šla po chvíli kakat i Vendulka, kadibudka už byla na svém místě a nikdo ji nikam nevozil.
Bouřka přinesla kromě mokrých tulipánů i ochlazení a změnu směru větru. Začalo foukat od severovýchodu, což naši další cestu východním směrem dost znepříjemnilo. Vojtu jsme zapřáhli na gumicuk, Vendulku jsme tlačili rukou a jeli jsme. Lehký převod, tempo hodné Večerníčka, člověk se potí i ve čtyřech stupních nad nulou a když se hodně snaží, tak jede i 15 km/h.
V neděli jsme na kola neměli ani pomyšlení. Sice se výrazně oteplilo (v poledne bylo i 8 stupňů), ale my jsme stejně vyrazili do orchidejového skleníku. A dobře jsme udělali. Bylo tam teplo a bylo to skvělé. Opičky, motýlci, papoušci, plameňáci, lamy, orchideje, traktory místo prolízaček, divadelní představení. Na hodinu by tam opravdu nemělo cenu chodit. Přišli jsme tam hned na otvíračku v 10 a odcházeli o půl třetí.
A pak už zpět do kempu na oběd, sbalit a hurá zpět do Wuppíku. A do Nizozemí si zajedeme ještě jednou. Ale až bude teplo.
A na závěr se ještě podělíme o moudro, které jsme během víkendu načetli: Noordoostpolder je poměrně mladá část Nizozemí, která byla vysušená až v roce 1942, tedy za války. Vysoušet a obdělávat nové území byla tvrdá práce, a tak to místní měli místo totálního nasazení. Pšenice byla pro německou armádu stejně důležitá jako zbraně. Taky jsme se dočetli, že nad Nizozemím se nočním letcům dobře orientovalo, a tak ať létali kamkoliv, létali tudy. Taky se tu často Britové potkali s Němci, a tak polovina všech letadel, která za druhé světové války v Evropě spadla, spadla na Nizozemí. Doteď se stává, že zemědělec vyorá zbytky válečného letadla, které si armáda pak odveze a na místě vztyčí malý pomníček. Viděli jsme jich docela dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat