Blíží se volby do Evropského parlamentu, ruské trollí farmy pracují na plné obrátky a strašení muslimskými uprchlíky je opět téma, které má potenciál volby ovlivnit. Prý, hlavně aby to u nás nedopadlo jak v Německu. V Německu žijeme už patnáctý měsíc, s přistěhovalci se tu potkáváme denně, a tak bych se rád podělil o svoji zkušenost s tím, jak to tedy v Německu dopadlo.
Jak čtenáři našeho blogu ví, náš pobyt v Německu jsme začínali v Kostnici, kam děti chodily do univerzitní školky. Školka je stejně multikulti jako celá univerzita, takže tam si člověk o muslimské komunitě moc obrázek neudělá. Jediný opravdový muslimský migrant, se kterým se naše děti v Kostnici setkaly, byl praktikant Zakaria, který byl ve školce dva týdny. A děti ho milovaly, protože uměl točit s fotbalovým balónem na hlavě.
Kostnice je ale bašta sluníčkářů - město, které ovládli cyklisti. Daleko intenzivnější kontakt s přistěhovalci tedy máme ve Wuppíku. O problémech s migranty v Severním Porýní - Westfálsku psal i sluníčkářský Respekt. Je to průmyslová oblast, takže tady jsou migranti potřeba více než jinde. A taky jich tu je více než jinde, což na ulici vidíte na první pohled. Když nastoupím do autobusu, jsem tam nejbělejší; řidič je zpravidla nejčernější. Na hřišti před domem jsou nejbělejší naše děti. Maminky ostatních dětí mají buďto šátek na hlavě, nebo mluví rusky. Podobně to vypadá u Vojty ve školce. Když mluví o svých spolužácích, jediné z našeho pohledu normální jméno je Helena a Anna Luca. Pak tam je Muhamad, Ibrahima, Said, Pendar, Weyd, Aischa, nebo Kosmas. A nedávno přibyl Poseidon. Na naše otázky, odkud tyto děti jsou, Vojta nechápavě odpovídá, že přece z Německa. A jakým jazykem mluví? No přece německy! A ještě nějakým? Italienisch... rusisch... já nevím.
Nutno podotknout, že školku a dětská hřiště považuji za celkem objektivní obrázek o místní společnosti. Vendulčina škola v bohaté čtvrti objektivní rozhodně není a moje univerzitní prostředí taky ne. Jaká jsou tedy pozorování z dětských hřišť? Národnostní složení je tu velmi pestré - od Poláků přes Rusy, Turky, blízkovýchodní Muslimy až po všemožné Afričany. V září jsme udělali malý test s hračkami na písku. Měli jsme nějaké bábovičky a lopatky, které jsme nechali na pískovišti, aby si s nimi mohly hrát i ostatní děti. Zmizely za 3 dny. Tedy stejný výsledek, jako na Šelepce. Co ale není stejné, jako na Šelepce, je docela velký binec. Nejen na hřištích, ale i v okolí domů. Což nás vedlo k již popsanému úklidu okolí. Bohužel, odhozené papírky už se zase množí. Těžko ale soudit, jak by vypadala Šelepka, kdyby tam každou sobotu neprošla úklidová četa.
Další pozorování z dětského hřiště je, že všechny děti se mezi sebou běžně baví německy. Což dává smysl, protože je to je jediný způsob, jak se mezi sebou dorozumí cizinci různých národností. Ale i děti, které by se spolu mohly bavit rusky nebo turecky, mluví německy. Jsou tak zvyklé ze školky, kam všechny chodí. Z mého pohledu jim tu integrace fakt funguje. Na místo ve školce od rána do oběda má nárok každé dítě bez ohledu na to, jestli jeho rodiče pracují, nebo ne. Školkovné se odvíjí od výše příjmů, takže kdo nic nevydělá, taky nic neplatí. Školku vám přidělí město a moc neovlivníte, kde přesně bude. A tak tam chodí děti všechny pěkně namíchané. I kdyby se integrace rodičů nepodařila, tak u dětí se podaří určitě. Dost tomu pomáhá i to, že tu nejsou žádná přistěhovalecká ghetta, migranti jsou rovnoměrně rozptýlení po celém městě.
Helenka se občas dá do řeči s jinými maminkami na hřišti. Je zajímavé sledovat, jak vnímají svoji identitu. Ani druhá generace přistěhovalců (tj. ti, co se tu narodili), se sice nepovažuje za Němce, ale Německo už považuje za svůj domov. Jedna Nigérijka nám řekla: "Rodiče sem přišli před třiceti lety, ale pořád mluví o tom, že se chtějí vrátit domů, až skončí válka. Ale já s nimi nepojedu. Narodila jsem se tady, mám tady práci, děti tu chodí do školky. Já jsem doma tady." A obdobně to vnímají i další, se kterými se tu bavíme. Nikdo nechápe, proč se chceme za 3 měsíce vrátit zpět do Česka. Je pro ně těžké pochopit, že my máme domov pořád v Česku, protože oni už mají domov tady. Chápou nás tedy aspoň sousedi Poláci, těm se taky stýská, ale už se nechtějí vracet zase jejich děti, které tu vyrostly...
I když je obyvatelstvo v našem okolí národnostně i nábožensky pestré, rozhodně se tu nebojíme. Děti si běžně hrají venku samy spolu s ostatními dětmi z okolních domů. Aa dokonce se o ně bojíme míň než v Brně, ale to je spíš vzdáleností domu a hřiště od nejbližší silnice. Když přijedu v 11 večer na wuppertalské hlavní nádraží, nebojím se tam o nic víc než na nádraží v Brně. A děti to neřeší vůbec. Vojta si toho, že je Kosmas snědší než Helena, ani nevšiml. A běhat na místní Sambatrasse chodíme sami i v 9 hodin večer.
Takže závěr z našeho etnografického pozorování je jednoznačný. Možná máme štěstí na samé "hodné imigranty" a na "dobré okolí mimo centrum". Ale to, že bydlíme v oblasti, kde jsou sociální dotované byty, je prostě fakt. Život s různými kulturami v nás sice občas vyvolává zvláštní pocity, ale jinak nás ani neohrožuje, ani neomezuje. I když, jedno omezení by se přece jen našlo: Když měl v únoru Vojta narozeniny, Helenka se ve školce domlouvala, že přinese dort. Ptala se, jestli má někdo z dětí nějakou dietu, kterou je potřeba brát v úvahu. Kupodivu žádné dítě nemá alergii na potraviny, žádní bezlepci nebo bezmlíční tam také nejsou. Paní učitelka nás jen poprosila, aby na dortu nebyla želatina. "Víte, Muslimové nejí vepřové." A to bylo zatím největší omezení, kterého jsme se od místní muslimské komunity dočkali. Nevím, jak by to zvládli ostatní, ale my s tím žít umíme :-)
Jak čtenáři našeho blogu ví, náš pobyt v Německu jsme začínali v Kostnici, kam děti chodily do univerzitní školky. Školka je stejně multikulti jako celá univerzita, takže tam si člověk o muslimské komunitě moc obrázek neudělá. Jediný opravdový muslimský migrant, se kterým se naše děti v Kostnici setkaly, byl praktikant Zakaria, který byl ve školce dva týdny. A děti ho milovaly, protože uměl točit s fotbalovým balónem na hlavě.
Kostnice je ale bašta sluníčkářů - město, které ovládli cyklisti. Daleko intenzivnější kontakt s přistěhovalci tedy máme ve Wuppíku. O problémech s migranty v Severním Porýní - Westfálsku psal i sluníčkářský Respekt. Je to průmyslová oblast, takže tady jsou migranti potřeba více než jinde. A taky jich tu je více než jinde, což na ulici vidíte na první pohled. Když nastoupím do autobusu, jsem tam nejbělejší; řidič je zpravidla nejčernější. Na hřišti před domem jsou nejbělejší naše děti. Maminky ostatních dětí mají buďto šátek na hlavě, nebo mluví rusky. Podobně to vypadá u Vojty ve školce. Když mluví o svých spolužácích, jediné z našeho pohledu normální jméno je Helena a Anna Luca. Pak tam je Muhamad, Ibrahima, Said, Pendar, Weyd, Aischa, nebo Kosmas. A nedávno přibyl Poseidon. Na naše otázky, odkud tyto děti jsou, Vojta nechápavě odpovídá, že přece z Německa. A jakým jazykem mluví? No přece německy! A ještě nějakým? Italienisch... rusisch... já nevím.
Nutno podotknout, že školku a dětská hřiště považuji za celkem objektivní obrázek o místní společnosti. Vendulčina škola v bohaté čtvrti objektivní rozhodně není a moje univerzitní prostředí taky ne. Jaká jsou tedy pozorování z dětských hřišť? Národnostní složení je tu velmi pestré - od Poláků přes Rusy, Turky, blízkovýchodní Muslimy až po všemožné Afričany. V září jsme udělali malý test s hračkami na písku. Měli jsme nějaké bábovičky a lopatky, které jsme nechali na pískovišti, aby si s nimi mohly hrát i ostatní děti. Zmizely za 3 dny. Tedy stejný výsledek, jako na Šelepce. Co ale není stejné, jako na Šelepce, je docela velký binec. Nejen na hřištích, ale i v okolí domů. Což nás vedlo k již popsanému úklidu okolí. Bohužel, odhozené papírky už se zase množí. Těžko ale soudit, jak by vypadala Šelepka, kdyby tam každou sobotu neprošla úklidová četa.
Další pozorování z dětského hřiště je, že všechny děti se mezi sebou běžně baví německy. Což dává smysl, protože je to je jediný způsob, jak se mezi sebou dorozumí cizinci různých národností. Ale i děti, které by se spolu mohly bavit rusky nebo turecky, mluví německy. Jsou tak zvyklé ze školky, kam všechny chodí. Z mého pohledu jim tu integrace fakt funguje. Na místo ve školce od rána do oběda má nárok každé dítě bez ohledu na to, jestli jeho rodiče pracují, nebo ne. Školkovné se odvíjí od výše příjmů, takže kdo nic nevydělá, taky nic neplatí. Školku vám přidělí město a moc neovlivníte, kde přesně bude. A tak tam chodí děti všechny pěkně namíchané. I kdyby se integrace rodičů nepodařila, tak u dětí se podaří určitě. Dost tomu pomáhá i to, že tu nejsou žádná přistěhovalecká ghetta, migranti jsou rovnoměrně rozptýlení po celém městě.
Helenka se občas dá do řeči s jinými maminkami na hřišti. Je zajímavé sledovat, jak vnímají svoji identitu. Ani druhá generace přistěhovalců (tj. ti, co se tu narodili), se sice nepovažuje za Němce, ale Německo už považuje za svůj domov. Jedna Nigérijka nám řekla: "Rodiče sem přišli před třiceti lety, ale pořád mluví o tom, že se chtějí vrátit domů, až skončí válka. Ale já s nimi nepojedu. Narodila jsem se tady, mám tady práci, děti tu chodí do školky. Já jsem doma tady." A obdobně to vnímají i další, se kterými se tu bavíme. Nikdo nechápe, proč se chceme za 3 měsíce vrátit zpět do Česka. Je pro ně těžké pochopit, že my máme domov pořád v Česku, protože oni už mají domov tady. Chápou nás tedy aspoň sousedi Poláci, těm se taky stýská, ale už se nechtějí vracet zase jejich děti, které tu vyrostly...
I když je obyvatelstvo v našem okolí národnostně i nábožensky pestré, rozhodně se tu nebojíme. Děti si běžně hrají venku samy spolu s ostatními dětmi z okolních domů. Aa dokonce se o ně bojíme míň než v Brně, ale to je spíš vzdáleností domu a hřiště od nejbližší silnice. Když přijedu v 11 večer na wuppertalské hlavní nádraží, nebojím se tam o nic víc než na nádraží v Brně. A děti to neřeší vůbec. Vojta si toho, že je Kosmas snědší než Helena, ani nevšiml. A běhat na místní Sambatrasse chodíme sami i v 9 hodin večer.
Takže závěr z našeho etnografického pozorování je jednoznačný. Možná máme štěstí na samé "hodné imigranty" a na "dobré okolí mimo centrum". Ale to, že bydlíme v oblasti, kde jsou sociální dotované byty, je prostě fakt. Život s různými kulturami v nás sice občas vyvolává zvláštní pocity, ale jinak nás ani neohrožuje, ani neomezuje. I když, jedno omezení by se přece jen našlo: Když měl v únoru Vojta narozeniny, Helenka se ve školce domlouvala, že přinese dort. Ptala se, jestli má někdo z dětí nějakou dietu, kterou je potřeba brát v úvahu. Kupodivu žádné dítě nemá alergii na potraviny, žádní bezlepci nebo bezmlíční tam také nejsou. Paní učitelka nás jen poprosila, aby na dortu nebyla želatina. "Víte, Muslimové nejí vepřové." A to bylo zatím největší omezení, kterého jsme se od místní muslimské komunity dočkali. Nevím, jak by to zvládli ostatní, ale my s tím žít umíme :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat