Cesta domů

Jsme doma. A nemáme v plánu v blízké budoucnosti někam na delší dobu jezdit. Tím bych odpověděl na dva nejčastější dotazy, se kterými se od svého návratu setkáváme :-) A teď trochu podrobněji o tom, jak jsme se tady zase ocitnuli.

Doba, kdy jsme si ve Wuppíku užívali, že máme všechno zařízené a vlastně nemusíme nic řešit, nebyla dlouhá. Asi tak od prosince do března. Do prosince jsme zařizovali vše, co souviselo s naším příjezdem včetně zařizování bytu a umístění Vojty do školky. A v dubnu už bylo potřeba vypovědět všechny možné smlouvy, aby výpovědní doby doběhly ke konci července, kdy jsme se stěhovali. Naštěstí jsem se většiny těchto aktivit přímo nezúčastnil a nechal je na Helence. Z jejího vyprávění i z nárůstu tloušťky naší složky dokumentů ale vím, že to nebylo jednoduché a že zkrátka boj s byrokracií ani zdaleka neskončil. O německém daňovém přiznání možná napíšeme samostatný článek.

Klíčový odjezdový úkon - odhlášení z pobytu v Německu (Abmeldung), byl poměrně náročný, i když ve výsledku vlastně triviální (jenomže to jsme předtím nevěděli). Abyste se mohli na úřadě odhlásit, musíte si sjednat termín online. Nesmíte se odhlásit dřív, než týden před odjezdem a z logiky věci se nelze odhlásit ani poté, co odjedete. Vzhledem k naší týdenní dovolené před definitivním stěhováním jsme na to měli právě 1 den. Navíc, ve Wuppíku si sjednat termín online prakticky nejde, protože jsou všechny neustále plné. Městský úřad je přetížený a je prakticky nemožné se tam dostat. V novinách tuhle psali o manželském páru, který potřeboval nové pasy, aby mohli jet na dovolenou. Půl roku se pokoušeli sjednat termín, aby si o ně mohli požádat, až to nestihli, dovolená jim propadla a oni žalují město o náhradu škody. Úřady v sousedních městech sice mají dostatečnou kapacitu a protože je všechno online, tak by tyto služby Wuppertalcům rád poskytnuli. Ale musely by k tomu dostat souhlas úřadu z Wuppertalu, který ale nedostaly, a tak mají Wuppertalci smůlu. Po několika zoufalých e-mailech dostala Helenka konečně odpověď: "Na Abmeldung se online registrovat nemusíte". Aha, a proč je tedy Abmeldung jedna z možností v tom jejich online formuláři? Nakonec všechno zafungovalo, Helenka odhlásila sebe, mě i děti a mohli jsme tedy odjet.

Další kapitolou byl prodej nábytku. Připomínám, že jsme si byt zařídili přes eBay, takže jsme v něm žádné hodnotné věci neměli. Původní plán byl zbavit se nábytku s nejmenším možným úsilím. V centru města je obchod patřící místní charitě, kam můžete jakékoliv vybavení bytu dovézt, oni si jej zdarma vezmou a pak jej za symbolickou cenu prodávají. Když toho máte víc, tak si i přijedou. A tak se s nimi Helenka domluvila, že by si den před naším odjezdem přijeli pro všechen nábytek a my nebudeme muste nic řešit. Ale ouhla. Když se pán z charity přišel podívat, co všechno jim chceme věnovat, ukázalo se, že z toho nic nebude. Konverzace vypadala asi takhle: "Tady ta skříň je trochu poškrábaná. A děti mají na posteli nálepky, to by nikdo nekoupil." Opravdu? Nálepky princezen byly to první, čeho si Vendulka všimla, když jsme postel dovezli. "A tady ta postel je trochu otlučená, to by nikdo nechtěl." Hm. "A prosím vás, jste charita, která tu postel bude prodávat za 30 euro?" Takže jediné, co by si odvezli, byla nábytková stěna, a kvůli tomu by se jim nevyplatilo sem jezdit. Inu, Německo je tak bohaté, že tu žádní chudí, kteří by si něco koupili v charitě, vlastně nejsou. A tak nám nezbylo, než všechen nábytek nafotit a dát na eBay. A světe div se, škrábance ani nálepky nikomu nevadili. Helenku to sice stálo několik hodin telefonování a psaní mailů, ale ve výsledku jsme o pár set euro bohatší. Kdyby charita chtěla, mohla si ty peníze vydělat ona.

Po této zkušenosti se už vůbec nedivím tomu, proč Němci při stěhování raději všechno vyhodí. My jsme také měli objednaný Spermüll, tedy popelářské auto, které odveze všechno, co po stěhování zbyde. Ale prostě nám bylo líto vyhazovat věci, které můžou ještě někomu posloužit. Ale Němcům to zjevně líto není. Takže takhle to vypadá, když se stěhují Němci:

A takhle to vypadalo, když jsme se stěhovali my:

Do Wuppertalu jsme sice všechno dostali najednou autem, ale bylo nám jasné, že do Brna vše najednou neodvezeme. Zaprvé se nám toho za ten rok docela nashromáždilo, a zadruhé jsme si do Brna chtěli odvézt Vendulčin psací stůl a velký obraz Schwebebahn. A tak jsme si od Cuira půjčili malou dodávku (WV Transporter) a do Brna se stěhovali na dvakrát. Napřed celá rodina se vším, co se vešlo do našeho auta (viz úvodní foto). Po skautském bejby táboře jsme se do Wuppíku vrátili už jen já s Helenkou, abychom dobalili, vyřídili všechny formality, předali byt a dovezli do Brna všechno, co se napoprvé nevešlo. Neplánovaně nás ještě Bela den před odjezdem pozval k sobě domů na grilovačku, takže jsme měli na balení míň času, ale byla to příjemná párty. Když se Bela dozvěděl, jaký budu mít v Česku plat, tak vypadal dost šokovaně. "Hele, ale říkal jsem ti, žes tu mohl zůstat, že jo?" Jasně že jo. Však na našem přesunu domů není nic racionálního. Prostě chceme domů.

Po grilovačce jsme nanosili věci do auta. Neparkovali jsme úplně legálně, tak jsme se rozhodli přeparkovat nahoru k vysílači. Po nastartování ale nezhasla kontrolka dobíjení baterie a nefungoval posilovač řízení. Vypnul jsem motor a nastartoval znovu, ale nepomohlo to. Auto jsme přeparkovali, ale bylo jasné, že před cestou do Brna máme problém. V 11 večer jsem si ještě zatelefonoval s Cuirem, ale odložili jsme to na ráno. Ráno už jsme ani nejezdili s autem dolů před dům a raději jsme matrace a posledních pár tašek dotáhli k vysílači v rukách. To byste nevěřili, kolik se toho v bytě ještě najde, když už je vlastně prázdný. Při předávání bytu si Hausmeister postesknul, že bezproblémoví nájemnící jako my tak odjíždějí, což nás potěšilo. Cestou k vysílači jsme jsme se rozloučili s krásným výhledem na Wuppík a zamáčkli slzu.

Pak už jsme začali řešit auto. Koukám do motoru, Cuir na telefonu. On mi říká, na co se mám dívat, já mu říkám, co vidím. Klínový řemen se netočí. Jedeme do nejbližšího servisu. Já zápasím s volantem bez posilovače, Helenka mezitím hledá ve slovníku, jak se německy řekne klínový řemen. V servisu byli moc milí, na auto se zběžně podívali, ale neměli nám jak pomoct. Všechny zvedáky plné a pán se tvářil, že to dneska nevyřeší. Vypadali jsme ale dost zoufale, tak zavolal do sousedního servisu. Majitel, Herr Valentin, je už starý pán, ale jeho lidé prý umí auta opravovat dobře. Popsal jim, v čem je problém a poslal nás tam se slovy: "No, to auto je nepojízdné, vlastně bych vás vůbec neměl pustit na silnici. Ale je to jenom dva kilometry a z kopce, tak tam snad dojedete." Dojeli jsme. Paní v kanceláři byla taky moc milá. Pochopila zoufalost naší situace a slíbila nám, že udělají, co budou moct. Optimistická varianta dnes odpoledne, pesimistická zítra ráno. Jakmile budou něco vědět, zavolají. A tak jsme si koupili celodenní lístek na autobus a vyrazili na univerzitu.
Bela: "Co tady děláš?"
Já: "Vždyť jsi mi včera říkal, že můžu zůstat :-)"
V kanceláři jsme nebyli ani dvě hodiny, když zazvonil telefon, že máme hotovo a můžeme si pro auto přijet. To jsme fakt nečekali a cestou jsme to vzali přes květinářství. Krizový management paní v kanceláři servisu byl opravdu efektivní:
10:35 - Předáváme auto
10:45 - Dělníci se vrací z pauzy a dostávají urgentní úkol: Řešit naše auto
10:59 - Paní objednává nový klínový řemen (když to stihne do jedenácti, ve dvanáct ho přivezou)
12:00 - Nový klínový řemen je v servisu
12:45 - Auto je opravené (výměna klínového řemene a promazání napínacích kladek)
13:30 - Odjíždíme (o 120 EUR lehčí, ale šťastní, že to takhle dopadlo)
Jak je vidět, nakonec nejdelší prodlevu jsme si způsobili sami. Ještě že jsme měli Volkswagen, na který se dají sehnat díly rychle.

Cesta jako taková pak proběhla bez větších problémů (o D1 raději pomlčíme) a ještě před půlnocí jsme byli doma. Jenom bylo trochu nezvyklé, že jsme cestou ze zadních sedadel neslyšeli žádnou pohádku.

Přišla vedra a chybí nám jezero

Belova výzkumná skupina je roztroušená od Kostnice až po Berlín, ve Wuppíku je jen malá část. A tak se občas stane, že nás přijede někdo navštívit, což je vždycky dobrá příležitost zajít společně na večeři.

Minulý týden přijel Cornelius kvůli přednášce v blockchainovém předmětu. Cornelius je Belův doktorand, který zároveň pracuje pro Daimler jako vývojář blockchainových projektů. To nám ale jako téma hovoru dlouho nevydrželo a řeč přišla na to, jak se žije ve Wuppíku, a jestli nám nebylo líp v Kostnici. A debata to byla vskutku zajímavá. Zhodnotili jsme fungování univerzity jako celku (z čehož ta kostnická vyšla daleko lépe), i konkrétní podmínky naší skupiny, kde naopak na celé čáře vyhrál Wuppík. Bela tu má větší kancelář než kostnický rektor, a i o počtu úvazků placených z univerzitního rozpočtu by se nám mohlo v Kostnici jenom zdát. Bela s Normanem zavzpomínali na své začátky, kdy rok nedělali nic jiného, než psali výzkumné granty, aby se vůbec uživili.

Pak došla řeč na Bodamské jezero a Alpy, do kterých se dalo zajet na víkend a jazýček vah se začal zase vychylovat do Kostnice. Je sice pravda, že zimní deštivá Kostnice je celkem nudná, ale v létě, když si člověk skoro každý den šel po práci zaplavat, byla Kostnice úžasným místem k životu. U mě Kostnice jednoznačně vyhrávala na přírodní pamětihodnosti v okolí. Ostatní (bez výjimky bezdětní) zase oceňovali bohatý kulturní a společenský život v souměstí táhnoucím se od Bonnu přes Kolín a Düsseldorf do Dortmundu. Neexistuje víkend, kdy by se v některém z těchto měst (do všech se z Wuppíku dostanete autem nebo vlakem do hodiny) nekonal nějaký koncert nebo jiná akce. To v Kostnici nebylo.

Pak přišel zdrcující argument ve prospěch Wuppertalu: Bydlení. Za cenu dvoupokojového bytu v Kostnici můžete mít ve Wuppíku dům se zahradou. A zatímco nové byty v Kostnici jsou vyprodané druhý den poté, co developeři vyhlásí, že za půl roku začnou stavět, dům ve Wuppíku si můžete koupit v podstatě kdykoliv. A i já, který si s oblibou z Wuppíku utahuju a nostalgicky vzpomínám na Kostnici, jsem musel uznat, že kdybych si měl mezi Wuppíkem a Kostnicí vybrat místo, kde bych chtěl dlouhodobě žít a pracovat na univerzitě, byl by to Wuppík.

Ale jezero nám chybí, hlavně když je vedro. A tak jsme se v neděli odpoledne vydali k Wuppertalsperre – přehradě, kterou máme 20 minut od domu. Samozřejmě spousty lidí měly ten stejný nápad, ale nám se podařilo najít nejenom místo na parkování, ale i stín na pláži. Koupačka byla super, jenom jsme litovali, že jsme všechny nafukovací lehátka a další vodní potřeby z Kostnice odvezli do Brna. Přehrada je celkem hluboká a má prudké břehy, což sice není moc příjemné na ležení u vody, ale zase člověk nemusí (jako v Kostnici) jít 100 metrů od břehu, aby měl vodu aspoň po pás. Kousek od nás byl ostrůvek, ke kterému se dalo doplavat a desetimetrová skála, ze které místní omladina skákala do vody. A pláž, na které se tísnily zmíněné spousty lidí, začínala asi 200 metrů od místa, kde jsme byli. Takže pohoda.

Kousek od přehrady je navíc další atrakce – samosběr jahod. Přijedete, nasbíráte si jahod, kolik chcete, během toho nějaké ujíte a pak zaplatíte ty, co si odnesete. Tři padesát za kilo, krásná cena. Navíc skvělý program pro děti. Tak jsme tuto nabídku využili, a nejspíš to nebylo naposled.

Při odjezdu od jezera jsme na parkovišti nemohli přehlédnout šedý Seat s kostnickou poznávací značkou a držákem na kola. Takové auto má jenom Bela. A skutečně. Corinna a Anastasia se taky rozhodly strávit nedělní odpoledne u vody. A tak jsme se museli smát, že dva dny poté, co se všichni shodneme na tom, že Wuppertal vyhrává nad Kostnicí, se potkáme u jezera J

Jak se žije s uprchlíky

Blíží se volby do Evropského parlamentu, ruské trollí farmy pracují na plné obrátky a strašení muslimskými uprchlíky je opět téma, které má potenciál volby ovlivnit. Prý, hlavně aby to u nás nedopadlo jak v Německu. V Německu žijeme už patnáctý měsíc, s přistěhovalci se tu potkáváme denně, a tak bych se rád podělil o svoji zkušenost s tím, jak to tedy v Německu dopadlo.

Jak čtenáři našeho blogu ví, náš pobyt v Německu jsme začínali v Kostnici, kam děti chodily do univerzitní školky. Školka je stejně multikulti jako celá univerzita, takže tam si člověk o muslimské komunitě moc obrázek neudělá. Jediný opravdový muslimský migrant, se kterým se naše děti v Kostnici setkaly, byl praktikant Zakaria, který byl ve školce dva týdny. A děti ho milovaly, protože uměl točit s fotbalovým balónem na hlavě.

Kostnice je ale bašta sluníčkářů - město, které ovládli cyklisti. Daleko intenzivnější kontakt s přistěhovalci tedy máme ve Wuppíku. O problémech s migranty v Severním Porýní - Westfálsku psal i sluníčkářský Respekt. Je to průmyslová oblast, takže tady jsou migranti potřeba více než jinde. A taky jich tu je více než jinde, což na ulici vidíte na první pohled. Když nastoupím do autobusu, jsem tam nejbělejší; řidič je zpravidla nejčernější. Na hřišti před domem jsou nejbělejší naše děti. Maminky ostatních dětí mají buďto šátek na hlavě, nebo mluví rusky. Podobně to vypadá u Vojty ve školce. Když mluví o svých spolužácích, jediné z našeho pohledu normální jméno je Helena a Anna Luca. Pak tam je Muhamad, Ibrahima, Said, Pendar, Weyd, Aischa, nebo Kosmas. A nedávno přibyl Poseidon. Na naše otázky, odkud tyto děti jsou, Vojta nechápavě odpovídá, že přece z Německa. A jakým jazykem mluví? No přece německy! A ještě nějakým? Italienisch... rusisch... já nevím.

Nutno podotknout, že školku a dětská hřiště považuji za celkem objektivní obrázek o místní společnosti. Vendulčina škola v bohaté čtvrti objektivní rozhodně není a moje univerzitní prostředí taky ne. Jaká jsou tedy pozorování z dětských hřišť? Národnostní složení je tu velmi pestré - od Poláků přes Rusy, Turky, blízkovýchodní Muslimy až po všemožné Afričany. V září jsme udělali malý test s hračkami na písku. Měli jsme nějaké bábovičky a lopatky, které jsme nechali na pískovišti, aby si s nimi mohly hrát i ostatní děti. Zmizely za 3 dny. Tedy stejný výsledek, jako na Šelepce. Co ale není stejné, jako na Šelepce, je docela velký binec. Nejen na hřištích, ale i v okolí domů. Což nás vedlo k již popsanému úklidu okolí. Bohužel, odhozené papírky už se zase množí. Těžko ale soudit, jak by vypadala Šelepka, kdyby tam každou sobotu neprošla úklidová četa.

Další pozorování z dětského hřiště je, že všechny děti se mezi sebou běžně baví německy. Což dává smysl, protože je to je jediný způsob, jak se mezi sebou dorozumí cizinci různých národností. Ale i děti, které by se spolu mohly bavit rusky nebo turecky, mluví německy. Jsou tak zvyklé ze školky, kam všechny chodí. Z mého pohledu jim tu integrace fakt funguje. Na místo ve školce od rána do oběda má nárok každé dítě bez ohledu na to, jestli jeho rodiče pracují, nebo ne. Školkovné se odvíjí od výše příjmů, takže kdo nic nevydělá, taky nic neplatí. Školku vám přidělí město a moc neovlivníte, kde přesně bude. A tak tam chodí děti všechny pěkně namíchané. I kdyby se integrace rodičů nepodařila, tak u dětí se podaří určitě. Dost tomu pomáhá i to, že tu nejsou žádná přistěhovalecká ghetta, migranti jsou rovnoměrně rozptýlení po celém městě.

Helenka se občas dá do řeči s jinými maminkami na hřišti. Je zajímavé sledovat, jak vnímají svoji identitu. Ani druhá generace přistěhovalců (tj. ti, co se tu narodili), se sice nepovažuje za Němce, ale Německo už považuje za svůj domov. Jedna Nigérijka nám řekla: "Rodiče sem přišli před třiceti lety, ale pořád mluví o tom, že se chtějí vrátit domů, až skončí válka. Ale já s nimi nepojedu. Narodila jsem se tady, mám tady práci, děti tu chodí do školky. Já jsem doma tady." A obdobně to vnímají i další, se kterými se tu bavíme. Nikdo nechápe, proč se chceme za 3 měsíce vrátit zpět do Česka. Je pro ně těžké pochopit, že my máme domov pořád v Česku, protože oni už mají domov tady. Chápou nás tedy aspoň sousedi Poláci, těm se taky stýská, ale už se nechtějí vracet zase jejich děti, které tu vyrostly...

I když je obyvatelstvo v našem okolí národnostně i nábožensky pestré, rozhodně se tu nebojíme. Děti si běžně hrají venku samy spolu s ostatními dětmi z okolních domů. Aa dokonce se o ně bojíme míň než v Brně, ale to je spíš vzdáleností domu a hřiště od nejbližší silnice. Když přijedu v 11 večer na wuppertalské hlavní nádraží, nebojím se tam o nic víc než na nádraží v Brně. A děti to neřeší vůbec. Vojta si toho, že je Kosmas snědší než Helena, ani nevšiml. A běhat na místní Sambatrasse chodíme sami i v 9 hodin večer.

Takže závěr z našeho etnografického pozorování je jednoznačný. Možná máme štěstí na samé "hodné imigranty" a na "dobré okolí mimo centrum". Ale to, že bydlíme v oblasti, kde jsou sociální dotované byty, je prostě fakt. Život s různými kulturami v nás sice občas vyvolává zvláštní pocity, ale jinak nás ani neohrožuje, ani neomezuje. I když, jedno omezení by se přece jen našlo: Když měl v únoru Vojta narozeniny, Helenka se ve školce domlouvala, že přinese dort. Ptala se, jestli má někdo z dětí nějakou dietu, kterou je potřeba brát v úvahu. Kupodivu žádné dítě nemá alergii na potraviny, žádní bezlepci nebo bezmlíční tam také nejsou. Paní učitelka nás jen poprosila, aby na dortu nebyla želatina. "Víte, Muslimové nejí vepřové." A to bylo zatím největší omezení, kterého jsme se od místní muslimské komunity dočkali. Nevím, jak by to zvládli ostatní, ale my s tím žít umíme :-)

Víkend v Nizozemí

Jak jsme avizovali v minulém příspěvku, místní hornatina není na kola ideální, a tak jsme vyrazili na víkend do Nizozemska. Fotky na Facebooku sbírají jeden lajk za druhým, tak se podělíme o naše zážitky podrobněji i na blogu.

Hlavní tulipánová sezóna je v Nizozemí od půlky března do půlky května. Očekávali jsme tedy, že v půlce dubna (tj. přesně uprostřed) to bude největší bomba. Nasvědčovala tomu i obsazenost ubytování. Napřed jsme hledali v u pobřeží mezi Amsterdamem a Rotterdamem, ale tam bylo všechno beznadějně plné. A tak jsme si vygooglili tulipánový ráj číslo dvě, Noordoostpolder v provincii Flevoland. Helenka našla krásné ubytování v Pipowagenu v jednom malém kempu přímo uprostřed poldru. A pak už jsme se jen modlili, aby se oteplilo.

Neoteplilo se. A tak jsme přibalili spacáky do mínus třiceti, naložili kola na střechu a vyrazili. V Bergische Land jsme byli s koly na střeše za exoty, ale čím víc jsme se blížili záporné nadmořské výšce, tím víc aut s naloženými koly jsme potkávali. Cesta se nám trochu protáhla kvůli tradiční zácpě na A3, takže k prvním tulipánům jsme dorazili až těsně před západem slunce. Krásně měkké světlo jsko stvořené na focení růžových květů.

Po příjezdu do kempu jsme si oddechli. V pipowagenu JE topení. Bohužel plynové, takže bylo potřeba ho na noc vypnout. A navíc jsme byli letos první hosti, takže pipowagen byl po zimě pěkně vymrzlý. A tak děti nafasovaly dvě peřiny a my jsme s Helenkou zalezli do spacáku. Všichni jsme byli spokojení do chvíle, kdy se Vojta chtěl tulit s mámou. Ta se tedy nastěhovala k dětem. Dvojpeřina už byla pro tři spáče trochu malá a jeden člověk spojený dvojspacák taky nevytopí. Námraza na okně jasně naznačovala, jaké teplotní poměry panují nejen venku, ale i vevnitř...
Ráno byla modrá obloha a svítilo sluníčko. Dokonce i jinovatka brzo roztála, tak jsme se nachystali na celodenní výlet a vyrazili. Krásné asfaltky mezi lesy a poli a mírný severní vítr. Naše cesta vedla na severozápad. Protože nizozemskou krajinu naplánovali lidé poté, co vysušili moře, všechny cesty i odvodňovací kanály tu tvoří pravidelnou mřížku sever-jih, východ-západ. Cesta na severozápad tedy znamenala buďto vítr z boku (v ideálním případě v závětří lesa), anebo protivítr (na poli i v lese).
Na svačinu jsme zastavili na krásném místě na sluníčku, v závětří a u tulipánového pole. A tak jsme se hned pustili do focení.

Pořád to nebylo ono, tak jsem se podíval na propagační brožuru s tulipány na titulní straně a pak už mi bylo jasné, jak se tulipány fotí.

Po svačině jsme pokračovali dál do tulipánového informačního centra. To nás docela zklamalo, protože jediné rozumné jídlo byla předražená polívka a jediná vzdělávací aktivita byl film o tulipánech. Naše očekávání výstavy mnoha druhů tulipánů (ideálně vevnitř) se nenaplnilo. Ale přečkali jsme pod střechou malý deštík a paní nám doporučila dvě místa: Venkovní výstavu tulipánů v místě, kde další den začínal tulipánový festival a orchidejové skleníky, obě místa v rozumné vzdálenosti. A tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme měli vítr v zádech, a tak nám cesta ubíhala rychle. Ale těžké černé mraky na severu se nedaly přehlédnout. Jakmile jsme dorazili na místo tulipánového festivalu, zahřmělo a asi za minutu se spustil déšť, sníh a kroupy. Byli jsme rádi za azyl ve velkém párty stanu, který se chystal na festival.

A tak se nám pobyt na květinové výstavě trochu protáhl. A protáhl se ještě víc, když se Vojtovi začalo chtít kakat. Kousek od párty stanu byla toi-toi kadibudka, tak se tam s Helenkou vypravili. My jsme s Vendou fotili tulipány, když jsme si najednou všimli, že u kadibudky je vysokozdvižný vozík a budku nabírá a zvedá. Potom ji najednou zase položil a couvnul. Že by někdo zevnitř křičel a bušil? A tak mají Vojta s Helenkou zážitek. Stejně jako řidič vozíku a celá parta dělníků. A když šla po chvíli kakat i Vendulka, kadibudka už byla na svém místě a nikdo ji nikam nevozil.

Bouřka přinesla kromě mokrých tulipánů i ochlazení a změnu směru větru. Začalo foukat od severovýchodu, což naši další cestu východním směrem dost znepříjemnilo. Vojtu jsme zapřáhli na gumicuk, Vendulku jsme tlačili rukou a jeli jsme. Lehký převod, tempo hodné Večerníčka, člověk se potí i ve čtyřech stupních nad nulou a když se hodně snaží, tak jede i 15 km/h.

Do orchidejového skleníku jsme tak dorazili až před pátou odpoledne, abychom se dozvěděli, že za hodinu zavírají a že už nemá cenu tam chodit, protože to je na dlouho. A tak se děti usídlili na nafukovacím hradu, Helenka na lavičce a já jsem vyrazil do kempu pro auto. Třicet kilometrů v nohách (z toho 20 proti větru) nám stačilo všem, a tak jsem se na posledních deset kilometrů (na severovýchod, tedy přímo proti větru) vypravil sám. Bez Vojty na gumicuku jsem jel i 20 km/h. Tentokrát jsem ale dešti a sněhu neujel. Majitel kempu se smál a říkal něco o "typical Dutch weather". A pak už jsme si jen užívali teplo v pipowagenu, Käse-Spatzle a Dornfeldra.

V neděli jsme na kola neměli ani pomyšlení. Sice se výrazně oteplilo (v poledne bylo i 8 stupňů), ale my jsme stejně vyrazili do orchidejového skleníku. A dobře jsme udělali. Bylo tam teplo a bylo to skvělé. Opičky, motýlci, papoušci, plameňáci, lamy, orchideje, traktory místo prolízaček, divadelní představení. Na hodinu by tam opravdu nemělo cenu chodit. Přišli jsme tam hned na otvíračku v 10 a odcházeli o půl třetí.

A pak už zpět do kempu na oběd, sbalit a hurá zpět do Wuppíku. A do Nizozemí si zajedeme ještě jednou. Ale až bude teplo.



A na závěr se ještě podělíme o moudro, které jsme během víkendu načetli: Noordoostpolder je poměrně mladá část Nizozemí, která byla vysušená až v roce 1942, tedy za války. Vysoušet a obdělávat nové území byla tvrdá práce, a tak to místní měli místo totálního nasazení. Pšenice byla pro německou armádu stejně důležitá jako zbraně. Taky jsme se dočetli, že nad Nizozemím se nočním letcům dobře orientovalo, a tak ať létali kamkoliv, létali tudy. Taky se tu často Britové potkali s Němci, a tak polovina všech letadel, která za druhé světové války v Evropě spadla, spadla na Nizozemí. Doteď se stává, že zemědělec vyorá zbytky válečného letadla, které si armáda pak odveze a na místě vztyčí malý pomníček. Viděli jsme jich docela dost.

Wuppertal autem

Dnešní příspěvek bude o tom, jak je město Wuppertal navržené tak, aby co nejvíce vyhovovalo autům. Na rozdíl od Kostnice, která byla rájem cyklistů, si tady člověk na kole moc neužije.

Ilustrační foto: Dálnice u Freudenbergu

Nejprve ale malá odbočka. Vítejte u lekce německého jazyka "Alles gute!". Nejprve si prosvištíme některá slovíčka.
Berg - kopec.
Berg - kopec.
Land - země.
Land - země.
Bergisches Land - území v Severním Porýní - Westfálsku.
Bergisches Land - území v Severním Porýní - Westfálsku.
Tal - údolí.
Tal - údolí.
Wupper - řeka v západním Německu (pravostranný přítok Rýna).
Wupper - řeka v západním Německu (pravostranný přítok Rýna).
Wuppertal - město v Bergisches Land.
Wuppertal - město v Bergisches Land.

Po této odbočce bude místní horopis daleko pochopitelnější. Centrum města Wuppertal se rozkládá v údolí podél řeky v nadmořské výšce 150 metrů. Od řeky město šplhá na obě strany údolí. Náš dům, který je pár metrů pod hřebenem, je těsně nad vrstevnicí 300 metrů. Veškerá dopravní infrastruktura je rovnoběžná s řekou. Schwebebahn přímo nad řekou (škoda, že stále ještě nejezdí), vedle řeky železnice, hlavní silnice a páteřní cyklostezka. Na obou hřebenech pak dálnice a podél nich cyklostezky. Tím výčet cyklostezek ve městě víceméně končí. Auta a autobusy mají k dispozici několik hlavních silnic spojujících hřebeny s údolím, ale cyklistu na nich nepotkáte. Kdo by taky stál o dvoukilometrové desetiprocentní stoupání. Na to mají odvahu jedině elektrocyklisti. Pro ty je tu navrženo několik tras, na kterých mohou překonat stopadesátimetrové převýšení. V blízkosti našeho domu žádná taková není, takže já, když jedu z města, jedu normálně po silnici a jsem u toho za exota. Nemůžu tedy ani posoudit využití těchto tras, každopádně tyto údaje jsou k dispozici na wuppertalském Open data portálu, kde má (téměř neexistující) cyklodoprava bohaté zastoupení.

K tomu, aby si člověk udělal obrázek o přívětivosti zdejší krajiny k cyklistům, stačí názvy míst, která se nás týkají. (Zopakujeme si důležité slovíčko z úvodní lekce: Berg - kopec. Berg - kopec.) Vendulka jezdí do školy přes Hahner-berg do Cronen-bergu. Já jezdím do práce přes Hahner-berg do kampusu Freuden-berg. Univerzita má pak ještě jeden kampus: Grifflen-berg. A tak bychom mohli pokračovat, berg je tu skoro všechno.

Takže se nemůžeme divit, že většina lidí tu jezdí autem. Včetně mých kolegů, kteří v Kostnici jezdili na univerzitu na kole. Tady jezdí autem, přestože bydlí od univerzity stejně daleko a ani to nemají do kopce. A infrastruktura je na to prostě nachystaná. To se týká nejen už zmíněných dvou dálnic na hřebenech podél údolí a šestiproudé silnice v centru, ale také parkovacích domů a podzemních garáží. V centru je několik parkovacích domů a v některém z nich zaparkujete vždycky. Taková normální cesta na úřad vás na parkování stojí 3 až 5 EUR. To je sice docela dost, ale pořád je to míň než 2 x 2,80 za autobus. Ani nemluvě o tom, když jede do města celá rodina. Obří parkovací dům je i součástí univerzitního kampusu. Pod každým novějším domem jsou podzemní garáže. A to včetně domu, kde bydlíme. Když jsme si na podzim požádali o místo, tak nás paní zapsala do pořadníku s tím, že jsme šedesátí pod čarou. A tak parkujeme na ulici, kde jsme ale taky šedesátí pod čarou, takže po šesté večer už to ani nezkoušíme a rovnou jedeme na velké odstavné parkoviště u vysílače.

A nakonec mě zaujalo, že řidiči tu ani nemusí moc přemýšlet. Zatímco u nás je člověk zvyklý, že při odbočování vlevo se dává přednost protijedoucím vozidlům, i když má člověk zelenou, tady taková situace vůbec nenastane. Auta odbočující doleva mají skoro vždycky svůj semafor, na kterém svítí zelená šipka jenom tehdy, když mají protijedoucí červenou. Nejspíš to vede k tomu, že se tu auta míň srážejí, ale takhle v neděli dopoledne, když jsou silnice prázdné, je čekání na odbočovací šipku k nevydržení. Další nevýhoda tohoto systému je, že neexistuje chvíle, kdy může chodec překonat naráz celou křižovatku. Když mu nezkříží cestu auta, která jedou rovně, tak mu ji zkříží ta, která odbočují. A tak jsou chodci často odsouzeni k dlouhému čekání na ostrůvcích uprostřed křižovatky. Takhle o půl osmé ráno, když se hrnou děti do školy v houfech, které se na ostrůvek nevejdou, to pak není nic příjemného ani pro řidiče.

Navíc, člověk musí být neustále ve střehu. Jedete takhle po cyklostezce podél silnice a vidíte, že všude svítí zelená.

Tak na to ještě šlápnete, abyste křižovatkou projeli. Těsně před vjezdem do křižovatky si ale všimnete, že mají zelenou všichni kromě vás.

A tak na poslední chvíli zastavíte a čekáte na zelenou. Ta přijde, až mají odbočující auta červenou, jenomže to už mezitím začnou jezdit auta v kolmém směru, a tak si na ostrůvku uprostřed křižovatky pěkně postojíte. A doufat, že obě vaše děti zvládnou na ostrůvku zastavit a nevjedou pod auta, je fakt o nervy.

Ale stejně se od ježdění na kole odradit nenecháme. Vendulka se ke škole dostane po lesní Sambatrasse a už k tomu málem svedla i dalšího spolužáka. Vojta už se naučil pořádně brzdit z kopce a mě cesta na univerzitu přes ty dva bergy taky baví. Ale rovinky jsou přece jenom lepší, takže o víkendu jedeme i s kolama do Holandska :-)

Ukliďme Wuppík

Bydlíme na moc pěkném místě, všude hřiště, před domem žádná auta, protože silnice je až dál, zeleň kam se člověk podívá. Ale jednu trhlinu to tu stejně má. Odpadky. Furt a všude. Taky nám tu chybí popelnice na bio odpad, protože to prý lidi stejně netřídili. A ostatní popelnice jsou hned vedle chodníku a často zapáchají. Ale jsou tak prý proto, aby byly co nejvíc po ruce. I přes tuto snahu se tu však odpadky neustále povalují. A tak jsme se minulý víkend vyzbrojili pracovními rukavicemi a pytlemi a rozhodli jsme se tu trochu uklidit. To byste nevěřili, co jsme všechno našli!

Odpadky v okolí nás štvaly už docela dlouho. Ze začátku na ně i děti upozorňovaly a pozastavovaly se nad tím, jak to tu někdo mohl vyhodit, vždyť to přece patří do koše. Postupem času to přestaly řešit, ale nás to ale štvalo pořád. Občas jsme něco sebrali, hlavně rozfoukané letáky, které byl někdo líný hodit do schránek. A trochu jsme čekali, že to někdo konečně uklidí. Ale nikdo se pořád nenacházel, až jsme se začali bát, že děti začnou křoví plné igeliťáků považovat za standard. Rozhodli jsme se proto, že počkáme, až bude trochu teplo a nebude pršet (tj. počasí ve Wuppíku fakt nepravděpodobné), a pokud ten binec do té doby někdo neuklidí, tak to uděláme my. Tato konstalace nastala minulý víkend. Strávili jsme tím dvakrát dvě hodiny a za tu dobu jsme nasbírali dobrých 20 pytlů odpadků včetně více než 50 skleněných lahví. Ty od alkoholu pochopíte, asi puberťácké párty, ale třeba od Bio olivového oleje, to nám fakt hlava nebere.

Pohled do lesíka předtím, než jsme začali

Kolem dětského hřiště před naším domem dominovaly papírky od bonbonů, které dětem odletěly do křoví. Občas jsme našli i nějakou hračku. Kolem křoví za domem to pak byly hlavně malé plastové pytlíčky, rozbité kusy hraček, pytlíky od chipsů a plechovky. Kousek dál, v hájku po cestě k vysílači, dominovaly skleněné lahve od piva a od tvrdého alkoholu. Na louce vedle hájku to byly zbytky silvestrovských rachejtlí a podél pěšinky opět papírky od bonbonů. Krásně je podle toho vidět, co lidé na těchto místech dělají. Vajglů bylo všude mrak, ty jsme ale v této fázi neřešili. Poté, co jsme realisticky uznali, že nezvládneme hned všechno, jsme se rozhodli uklidit to, na co musíme koukat, když někam jdeme. Útroby hlouběji v lese jsme si nechali na jindy.

Kromě samostatně pohozených odpadků jsme našli také několik pytlů s odpadky - v různém stádiu rozkladu. Jako by je někdo šel vyhodit do popelnice, ale cestou si to rozmyslel a radši je hodil do lesa. Třeba celý pytel vytříděných plastů. Další častý předmět byly plastové květináče. Chcípla vám kytka? Hlína je přece přírodní, tak co byste ji házeli do popelnice. Vysypat ji do lesíka je přece správné řešení. Jenom ten květináč tam jaksi nepatří, ale příroda si poradí, ne?
Louka nad lesíkem je místo, kam se chodí venčit psi. Psí exkrementy je potřeba sbírat. I když najde se bohužel i dost takových, co to nedělá. Ale kdyby vás někdo viděl, jak to nesebrete, byla by to ostuda. Co ale udělat s igeliťákem plným nechutného obsahu? Koš je moc daleko, šup s ním do křoví. Sbírat tyhle věci byl fakt hnus. Aspoň že nám dva pejskaři poděkovali, že je od nás pěkné, že tam takhle uklízíme.

Nejzajímavější úlovek měla Helenka. Ta našla ve křoví kabelku. Mokrou, špinavou, ale bylo jasné, že je kradená. Byla plná. Někdo z ní vzal evidentně jen peněženku a zbytek hodil do křoví. Helenka v ní našla, kromě jiného, i diabetickou průkazku s telefonním číslem, tak na něj zavolala. Kabelka patřila nějaké důchodkyni, která byldí v Cronenbergu kousek od Vendulčiny školy a kterou asi před měsícem okradli v blízkém obchodě REWE. Prý ještě zaplatila nákup a pak u auta zjistila, že kabelku nemá a vůbec neví, kde o ni přišla. Měla radost, že se kabelka našla. Sice byla většina věcí na vyhození, zámky už měla vyměněné, peněženka s doklady chyběla. Ale měla tam ještě starou malou peněženku po své mamince a kalendář s fotky vnoučat. Byla tak uplně dojatá, když ji Helenka kabelku předávala. A u toho si paní posteskla, jaké je to hrozné: "Co vy si o nás o Němcích teď pomyslíte? Jste tu na rok, manžel učí na univerzitě a po víkendech tady s dětma uklízíte odpadky. A ještě vidíte, jak se tu krade". Inu. My už jsme něco málo nacestovali. Neokradli nás ani v Asii, ani v Americe, ani na Blízkém Východě. Jen v Praze na Florenci ukradli před lety Helence batoh, tak měla pochopení...

Asi tak třetina toho, co jsme nasbírali

V pondělí, když jsem šel s Vojtou do školky spodní cestou (tedy po ulici), tak jsem si říkal, že musíme uklidit i tam. Cestou ze školky jsem pak viděl pána s napichovátkem a kýblem, jak sbírá na ulici odpadky. Jupí, říkal jsem si, třeba aspoň na chodnících někdo uklízí. Jenomže když jsem se na totéž místo podíval o den později, množství odpadků se snížilo jen velmi nepatrně. Mýtus o německé pečlivosti tak dostal další trhlinu. V úterý se už zase objevily první papírky od bonbónů, ve středu se rozfoukaly letáky od schránek. Ale stejně máme radost, že jsme si tu uklidili. A děti ví, že akce "Ukliďme svět, ukliďme Česko" už nemusí být jen v dubnu, a že může být i v Německu :-)

O vysvědčení, které nebylo

Přelom ledna a února je ve škole ve znamení pololetního vysvědčení. V Německu je školní rok až do července, takže i pololetí tu mají trochu později. Je to sice den slavnostní, vyučování končí dříve, ale papír se známkami si ze školy odnášejí až třeťáci a starší. Prvňáci a druháci nedostávají nejen vysvědčení, ale ani žádné známky v průběhu. Jak to tedy v německém vzdělávacím systému funguje?

Předně je potřeba říct, že nic jako německý vzdělávací systém neexistuje. Školství si řídí každá spolková země sama, takže to, co platí v Severním Porýní - Westfálsku, může být v Bavorsku úplně jinak. A taky je potřeba říct, že máme opravdu štěstí, že Vendulka chodí do dobré školy. Pozitivní reference slýcháme ze všech stran a sami jsme se školou maximálně spokojení.

V září bylo ve Vednině třídě 18 dětí, teď už jich je 21. Střídají se u nich 2 učitelky - třídní mají na němčinu a výtvarku a druhá je matikářka a tělocvikářka. Na speciální předměty (jako je třeba hudební výchova nebo náboženství) mají i specializované učitele. Hned v září, v prvních dvou týdnech školy, bylo hlavním úkolem učitelek děti pozorovat, posoudit jejich silné a slabé stránky, zjistit, kdo si s kým rozumí, kdo se v čem jak chytá a udělat si trochu jejich osobnostní rozbor. Aby to bylo co nejobjektivnější, tak třídu rozdělili po 6 dětech a vždy měli část vyučování jen tento malý počet. Měli myslím i nějaké externisty, kteří jim pomáhali děti "diagnostikovat". Taky jsme na začátku školního roku všichni podepsali dohodu mezi školou, rodiči a žáky. Mimo jiné se v ní píše, že se děti nebudou dívat na televizi déle než 20 minut denně a že nebudou nosit do školy sladkosti.

Nejsme sice moc experti na pedagogiku prvního stupně ZŠ, ale vše co můžeme laicky posoudit nám z hlediska výuky připadá, že má fakt hlavu a patu. Metodicky nám to přijde velmi dobré, podobné knížky a pracovní sešity bychom taky bývali chtěli v první třídě dostat. Ve třídě to mají krásné, v přední části lavice a prostor na "hraní", ve třídě jinak sedí u stolů po čtyřech dětech. Ze začátku se učili u písmen odezírat ze rtů a ukazovat je prstama. Teď už umí skoro celou abecedu a počítají do dvaceti. A hlavně se nám líbí spousta mnemotechnických pomůcek a obrázků, podle kterých se orientují.

Protože označování tříd číslem a písmenem je nuda, má každá třída svého maskota. Vednina 1.B má havrana Rudiho. Obrázek havrana je na každé učebnici a děti všeobecně označují třídy pomocí těchto maskotů. Takže děti z družiny vědí, že Vendulka je z "Rudiklasse", ale 1.B vám žádné dítě neřekne. Nejdůležitější ale je, že každá třída má svého plyšáka, kterého si na víkend jedno dítě může půjčit domů, společně s jeho kronikou. Samozřejmě, že Rudiho všichni chtějí, takže každý pátek probíhá velké losování a spravedlivě se stěhuje. V pondělí je pořeba Rudiho vrátit a do pátku je pak potřeba přinést Rudiho kroniku, ve které přibudou fotky a zápis o tom, co o víkendu na návštěvě dělal.

Vendulka má štěstí nejen na školu, ale i na třídní učitelku. Frau Venn má cca desetiletou praxi, je to zástupkyně ředitelky a na škole je všeobecně uznávaná pro svoje schopnosti. Což má tedy i své stinné stránky, protože před Vánoci nafasovala do své třídy 2 sígry, kteří propadli ze druhé třídy. Zatím jsme si ale nevšimli, že by to Vendulčinu spokojenost se školou nějak narušilo, i když teda komentuje to.

Každý den se o velké přestávce (tzv. "Hofpause") chodí na dvůr. Protože provětrat mozek je opravdu důležité, počasí obvykle tuto aktivitu neohrožuje. Za první půlrok zůstali o Hofpause vevnitř jen jednou, a to tady prší docela často. Každý měsíc má taky třída lesní den ve WPZ (Waldpedagogischzentrum), což je taková místní Lipka. Lesní den je samozřejmě za každého počasí, děti si zahrají hry venku, učí se poznávat zvířátka a tak, prostě skautská klasika :-)

Ale není samozřejmě všechno jenom skvělé. To by nebyli Němci, aby nevymysleli nějakou byrokracii tam, kde to vůbec není potřeba. Školní družina a teplé obědy, které v Česku tvoří standardní příslušenství každé školy, v Německu rozhodně standardem nejsou. Na začátku školního roku to chvíli vypadalo, že Vendulka bude chodit ze školy už o půl dvanácté a bez oběda. Aby mohla zůstávat v družině do půl druhé (a dostat tam oběd), museli jsme doložit, že oba rodiče pracují. A aby se dostala do druhého levelu družiny (tj. do půl čtvrté), bylo potřeba se zapsat do pořadníku. V tomto pořadníku jsme byli první pod čarou a pár měsíců to vypadalo beznadějně. Nakonec se ale podařilo najít dítě, které bylo v druhém levelu družiny, ale narodila se mu malá sestřička, tak si ho máma chtěla vyzvedávat už o půl druhé. A tak si s Vendou místa vyměnili. Znovu jsme museli podepsat asi milion papírů, ale Vendulka je spokojená, že si může s kámoškama hrát na dvoře o dvě hodiny déle a hlavně ve druhém levelu družiny se dělají domácí úkoly, takže máme doma o starost méně. Ani v družině ale nemají teplý oběd všechny děti. Někteří, říká se jim Kaltesser, si vybalí svůj sendvič, zatímco Warmesser nafasují teplé jídlo.

To už jsme ale docela odbočili, pojďme se tedy vrátit k hodnocení. Děti nedostávají žádné známky. Mají v sešitech samozřejmě občas nějaké razítka se smajlíčkama, nebo nálepku. Ale známky jako takové se neřeší. Místo toho jsme ale dostali na třídní schůzce asi 3 listy slovního hodnocení. Opravdu vyčerpávající popis toho, co Vendulce jde a co ne. A hodnocení se týkalo nejen znalostí; paní učitelka ocenila třeba i to, že Venda po tělocviku sama pomáhá uklízet nářadí, pomáhá ostatním dětem, zapojuje se do všech aktivit atd. A kromě toho dostává v každém předmětu jednou za čas i grafické znázornění toho, jak daleko je na cestě ke splnění konkrétních výukových cílů. Takže třeba tady je Vendina matematika z prosince:

Že by to byla jednička, je asi jasné. Ale přitom úplně irelevantní. Daleko důležitější je vědět, co všechno už Venda umí a co je potřeba víc procvičovat. Takže informační hodnota pro rodiče je daleko větší. Když o tom tak přemýšlíme, tak rozdíl mezi tímto typem hodnocení a číselnou známkou je stejný, jako kdyby děti na vysvědčení místo známek z jednotlivých předmětů našli jen průměr. Například číslo 1,3 by dalo rodičům informaci, že dítě se učí docela dobře, ale každý je asi zvědavý na známky z jednotlivých předmětů. Tady jsme ještě o jeden level dál. Místo jednoho čísla, které průměruje míru dosažení jednotlivých učebních cílů, dostáváme informaci o každém učebním cíli zvlášť.

A nakonec - jak hodnotí školu Venda?
"Vendulko, co máš ve škole nejraději."
"Matematiku."
"Tak to seš asi po tátovi. A co máš nejmíň ráda."
"Religion."
"Religion? Co se ti na něm nelíbí?"
"Že tam furt děláme Jesusa."

Tak třeba to bylo jen nějaké momentální nastavení, přeci jen jde do druhé třídy v Brně na Cyrilometodějskou CZŠ :-) Tady jsme hlavně rádi, že ji to ve škole a v družině baví. Že má hodně kamarádů, německy mluví moc dobře a že se vlastně vyřešilo výborně snad všechno, čeho jsme se na začátku trochu obávali...